Jak se neutopit na rovníku - napsal Martin Paruch

„Pádluj! Pádluj!!“ křičel Fernando. V hlase byla slyšet nervozita. Řeka, ozdobená velkými bílými peřejemi, tekla obrovskou rychlostí. S trochou štěstí jsme proklouzli přes první dvě. V kánoi přibyla voda. Máchali jsme pádly ze všech sil a snažili se získat rychlost.
„Pádluj!!“ zaječel fistulí Fernando, když se před námi vztyčila vodní stěna o velikosti přerostlé fotbalové branky. O zlomek vteřiny později se naše gumová loď postavila na výšku. Na okamžik jsme se zastavili. Pak se přes nás přehrnula vlna a poslala příď tam, kde ještě před chvílí byla záď. Najednou jsem visel v řece helmou dolů. Nohy mi zůstaly předpisově zakleslé v popruzích, zatímco hlava s GoPro kamerou cestovaly dva metry pod hladinou.

Přitom na začátku to vypadalo jako dobrý nápad. A jak báječně to znělo! Rafting v horní Amazonii! Na řece Jatunyacu v povodí Rio Napo.
Oblast kolem ekvádorského městečka Tena je opomíjený ráj na úpatí And. Západní brána do Amazonie. S divokou vodou, krasovými kaňony a jeskyněmi. S podhorskou džunglí protkanou říčkami a vodopády. Vodou, která se rodí vysoko v horách. Stéká z nich po nekonečných kaskádách. V třpytících se proudech, které protékají spletitými řečišti s hrubozrnným pískem a v nepravidelném rytmu padají ze skalních stupňů do níže položených jezírek vybízejících ke koupání.
O hodně níž žijí prostým a snad i spokojeným životem komunity indiánů z etnika Kichwa.
Fernando byl jedním z nich. Spolu jsme vyrazili na Jatunyacu. Moje romantické představy o splouvání „bílé vody“ uprostřed džungle formovaly zkušenosti s jihočeskými řekami a fakt, že jsem se doposud nikdy netopil.

„Teče hodně vody a vlny budou velké,“ řekl Fernando, když jsme vypluli.
„Možná se převrátíme,“ upřesnil informaci po pár metrech.
„Ale bude to v pohodě,“ dodal povzbudivě. Poté, co mě takhle uklidnil, jsme vpluli do pásma peřejí.
„Pádluj!“ zaznělo naléhavě. Ten den poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

Pár ošklivých vteřin trvalo, než se mi podařilo vyprostit nohy z popruhů. Kamera mezitím vytrvale natáčela zpěněnou tekutinu plnou vířících bublin. Začal jsem zběsile kopat a snažil se najít si cestu ke vzduchu. Nahmátl jsem šňůru. Přitáhl se. Hlava se konečně dostala znovu nad hladinu a já se nadechl.
Nádech a výdech. A zase nádech. Omotaný kolem lana a zadkem po proudu, držel jsem se převrácené lodi jako klíště. Na nic jiného jsem neměl sílu ani myšlenky. Kousek za mnou cestoval v podobně nedůstojné poloze i Fernando. Trvalo pěknou chvíli, než jsme v tom proudu byli schopni převrátit loď a dostat se zpátky do ní. Mezitím jsme urazili pár set metrů.
„Hurry, sir,“ promluvil Fernando poprvé anglicky. Tvářil se u toho starostlivě.
„Rápidos, peřeje,“ ukázal prstem na blížící se ohyb řeky.

Ten den jsme se topili ještě dvakrát. Nikdy nešlo o nějaké obyčejné převrácení. Peřej nás prostě vystřelila. Nahoru, do boku nebo zpátky. Nikdy ne do původního směru. Ten nám byl dopřán až poté, co nás voda dostatečně semlela a jen trochu živé po chvíli vyplivla. V řídké zvířené vodě prosycené bublinkami jsme bojovali o vzduch. Stálo to spoustu sil. Chytali jsme loď, snažili se jí obrátit a pak se vyčerpaní soukali přes nafouknutý válec dovnitř. Nevypadalo to moc elegantně, ale to bylo fuk.
Ve šťastných chvílích, kdy jsme zrovna oba seděli v kánoi, závistivě jsme pozorovali ubíhající nepřístupný břeh. Ale jen do okamžiku, než se znovu ozvalo naléhavé Fernandovo „pádluj!“
Pár obtížných míst jsme zvládli dobře a pokaždé u toho řvali nadšením. Na písečné kose, v místě soutoku s další řekou, jsme si vybrali odměnu. Přistání na panenské pláži v nedotčené džungli. Plácli jsme sebou na zem, vytáhli z vaku malé občerstvení a vychutnávali pocit, že kvůli nádechu nemusíme plavat.
Pak Fernando řekl, že potřebuje něco pro agenturu a že mě musí vyfotit. Dneska si myslím, že chtěl mít důkaz, že jsem to přežil. Tehdy jsem před objektivem ochotně pózoval. Poskakoval jsem v mělké vodě, nadšený, s rukama široce roztaženýma k obloze.

Když jsme připluli ke konci trasy, byl jsem šťastný. Vyčerpaný, pořád ještě trochu utopený, ale šťastný. Vděčný za zážitek, který bych si netroufl opakovat.
I Fernando toho měl dost. Už to nebyl takový orel, za kterého se před vyplutím vydával. S lehkým pocitem viny a nově získaným přátelstvím mě zatáhl do bistra. Dali jsme si čerstvě ugrilovanou rybu. Symbol společného vítězství nad vodním živlem.