 |
| Carolabrücke se 11. září 2024 zřítil |
Sedím u kuchyňského stolu a neotrhávám lístky sedmikrásky, ale vyškrabuju párátkem kytičky do plastového ubrusu. Koho bych se tak zeptala? Gábina se těší na dobrodružství, ta by mi řekla: „Co blbneš, prosím tě? Kvůli trošce deště, na to jsme zvyklý.“
Zavolám Šárce, má na Šumavě babičku. Jak jsem zjistila, poslední velká povodeň byla v Železné Rudě v roce 1925, to by mi ta stoletá voda vycházela plus mínus na rok.
Andrej by mi řekl: „No, já bych teda nikam nejezdil, když tam mají být ty záplavy.“
Nina, ta už vůbec nechce, abych někam jezdila, záplavy nezáplavy. Ještě nechápe, že čas pro sebe si kradu i pro ni, aby si jednou pro sebe taky kradla, aby se nedala celá všanc a sama sobě se neztratila. Jednou to ocení. Zatím je jen nafučená, že bude muset víkend trávit s Andrejem a jeho bandou doktorandů a profesorů, a vyrábí pro pány akademiky uvítací plakát s nápisem v angličtině:
„Řeči o politice, filozofii a válce přísně zakázány!“
Český hydrometeorologický ústav mi to taky neusnadňuje, na své facebookové stránce, kterou každých pět minut aktualizuju, mě nabádá, abych vyčkala dalších instrukcí. Ale žádná instrukce: „Hano, neleť do Čech, zůstaneš tam trčet v záplavách a pamatuješ, jak to bylo posledně v Drážďanech!“ nepřichází.
Copak v Drážďanech, to mi bylo třiadvacet. Přešla jsem most mezi Starým a Novým městem jako poslední, než ho policie uzavřela. Brodila jsem se vodou po kotníky a nad hlavou pevně držela červený stolitrový kufr Samsonite, do kterého se vešel celý můj život. Tak byl tenkrát lehký.
Když tu historku vyprávím, říkám, že moje fotka vyšla i v novinách. Ale to jen přidávám na dramatickém efektu, ve skutečnosti to nevím. A přesto tu fotku vidím živě před sebou, sebe v ohrnutých riflích a pruhovaném tričku, kožené kristusky zastrčené v kapsách a ten červený kufr.
Vidím to v barvách. Tak asi ta fotka nevyšla v novinách, ale v týdeníku Spiegel.
Ten most, Carolabrücke, se včera zřítil.
 |
| Kurz psaní v Železné Rudě 13.-15. 9. 2024 |
„Kam to přesně jedeš? Aha, no řeka tam není, ale potůčky se tam rozlít uměj. Jé, to je hned vedle Borůvkovýho domu, tam jsem byla před týdnem na knedlících. To je dobrý, to je na kopci. Kdybys jela někam do Jeseníků, tak neřeknu.“
Přemýšlím, jak daleko jsou Jeseníky od Šumavy, zeměpis mi nikdy nešel. I tenkrát z Drážďan jsem jela do Zittau hlavně proto, že jsem si říkala, že když to má české jméno Žitava, nemůže to být moc daleko od hranic. Jak jsem pak byla příjemně překvapená, že hranice je hned na nádraží.
„A co tam vlastně jedeš dělat?“ ptá se Šárka. „Je to kurz psaní cestopisů.“ „A ty něco takovýho píšeš? To jsem nevěděla.“ „Nepíšu. Já tak možná nějaký bedekr o drahých hotelích a art deco kavárnách.
Nebo cestopis po vlastní hlavě. Ale chci vidět Šumavu a psát. A jsou tam fajn lidi.“
„A to jedeš s Gábinou? Tak to bych se vůbec nebála, s tou se neztratíš.“ „Ale co když se tam zaseknu? Nemám už skoro žádnou dovolenou. A Andrej má v pondělí narozeniny.“ „Ty bude mít i za rok.
Měla bys kdyžtak vyřešený hlídání?“ „Jo, to jo, Andrej se vrací dneska v noci a bude do středy doma, pak zas musí někde konferovat.“ „Hele, já ti řeknu, že bych jela hned. A kdybych se mohla někde na chvíli zaseknout a ztratit, tak možná ještě o to líp.“
„Tak jo, dík!“
„Není za co a pozdravuj ode mě bludný světýlka!“
Konečně přichází nějaká jasná instrukce:
„Účastníkům víkendového kurzu cestopisů: Nezapomeňte si přibalit teplé oblečení, bude tam zima!“ Odpovídám na e-mail: „Ano, děkuju, teplé oblečení mám.“
Připínám na kapuci khaki zelené parky zpátky kožešinový límec, který jsem odepnula, abych zbytečně nedráždila. Když jsem ji naposledy měla na sobě, nebyly ještě kožešiny tabu. Čekala jsem Ninu, která se v té době nejmenovala Nina, ale schovávala se v mém rostoucím břichu pod pracovním jménem Fazolka. A já jsem měla potřebu balit se do hřejivých a měkkých vrstev v zemitých barvách. Od té doby jsem ji neměla na sobě. Devět let.
Kdybych poslouchala všechny ty protivné minimalisty, co mi na internetu pravidelně radí, jak mám vyhazovat oblečení, které jsem nenosila jednu sezónu, tak bych teď na Šumavě zmrzla. Ale zas bych možná našla ve změti šál, šátků, baretů a klobouků čepici.
Čepice není, tak límec pojede taky, polární liška neobživne tím, že bude spát další rok na dně skříně.
A vypadá to s ním líp. A bude zima.
Loučím se s Ninou a dávám poslední instrukce chůvě. Andrej přiletí kolem půlnoci, na letišti se mineme.
Loučím se s Ninou a dávám poslední instrukce chůvě. Andrej přiletí kolem půlnoci, na letišti se mineme.
Chůva se ptá, jestli jedu do Čech za rodinou. Nina jí vysvětluje, že maman jede psát, a když píše, tak se jmenuje jinak, než se ve skutečnosti jmenuje, a někdy píše i o ní, o Nině, a někdy jí ona, Nina, pomáhá vymýšlet zápletky. A vysvětluje to velmi důležitě a skoro pyšně, a tak si říkám, že když nakonec uvíznu, že mi to odpustí. Ale protože mám přeci jen trošku špatné mateřské svědomí, objednám jí ještě na letišti přes internet ten modrý batoh, který tak chtěla, a za který já jsem nechtěla zbytečně platit clo jen proto, že lidi uvěřili pitomé reklamě na červených dvoupatrových autobusech.
Gábina si v letištním bistru dává kafe, protože den byl dlouhý a náročný a noc bude ještě delší a je potřeba odřídit to až do Zbirohu, kde přespíme. Andrej se divil, proč nepřespíme v Praze v hotelu Paříž, když cestujeme do Čech spolu, vždycky přespáváme v hotelu Paříž, jsme tam tak často, že už zapomínáme vracet klíče, takoví jsme my dva cestovatelé.
Ale teď cestuju s Gábinou a budeme spát na zámku Zbiroh, kde jsem ještě nikdy nebyla, a kde, jak jsem právě zjistila, byla povodeň naposledy před měsícem, když napršelo sto deset litrů vody na metr čtverečný.
Dávám si párek v rohlíku a pivo, protože takhle začíná každá moje cesta, a i když dneska večer nebudu spát v hotelu Paříž, nemusím porušit hned všechny své tradice najednou.
Protože neletíme s ČSA, neozve se při přistání harfové Blam, blam…blam, blam, ale já stejně vím, že jsem blízko Vltavy, někde, kde už není doma, ale přesto tu pořád nejsem cizí.
Protože neletíme s ČSA, neozve se při přistání harfové Blam, blam…blam, blam, ale já stejně vím, že jsem blízko Vltavy, někde, kde už není doma, ale přesto tu pořád nejsem cizí.
Projíždíme noční krajinou a chvíli po půlnoci stojíme před zámeckou bránou, která se před námi sama otevře jako v pohádce. Nevyběhne nám naproti Alfons Mucha s bílou bradkou a v bílém kabátku, ani nespadneme do studny, kam esesáci na konci války naházeli všechnu dokumentaci a dynamit, který měl vybuchnout, ale nevybuchnul. A přeci jsme v jiné dimenzi. Srnky v zámeckém parku nehybně zírají do světel reflektorů. A ještě tu neprší.
Zadání:
Obvykle je zákaz začínat cestopis tím, jak jste tam jeli. Tentokrát je to naopak. Napište zajímavou reportáž, JAK JSTE TAM JELI.
