Během posledních pár dnů jsem se musela místo na farmářské trhy naučit chodit na roh do večerky, a místo čerstvých potravin kupovat nudlové polévky v pytlíku. Cokoli, co nemělo doporučené datum spotřeby v roce 2030, se proměnilo v plesnivou břečku, jakmile to strávilo jediný den v mém domě.
Dala jsem ohřívat vodu a rezignovaně jsem nasypala tvrdé nudle a koření do misky.
Mňaaau mňaaau, ozývalo se mi u nohou.
,,Taky už máte hlad, co?’’ překročila jsem klubíčko svých koček, které byly divočejší než obvykle a vytáhla jsem ze spíže konzervy. Otevřela jsem plechovky a čekala, že mě do nosu udeří strašný pach zkaženého masa, to se však nedělo, tak jsem jídlo kydla do misek na zemi.
,,To je zvláštní, jako by to na kočičí jídlo nepůsobilo,’’ řeknu si a jdu si před spaním sníst své nudle.
V noci jsem nemohla spát, budilo mě neustálé mňoukání a kvílení. Ne, že bych na to v domě plném koček nebyla zvyklá, ale něco působilo jinak, zvláštně, naléhavě. Z chodby jsem slyšela rachot, táhlo mě to zkontrolovat, co se děje.
Za zvuků zoufalého mňoukání jsem otevřela krabici v rohu chodby. Obklopená mými kočkami, byla krabice starého harampádí po prababičce, kterou jsem si minulý týden odnesla z jejího domu, poté co zemřela. Plná starých sošek andělů, rezavých šperků, rámečků s portréty příbuzných a přece mě zaujala malá krabička s víčkem. Otevřela jsem ji a okamžitě upustila na zem.
Mňoukání neustalo a z krabičky se vynořil stříbřitě světélkující něco, duch, kočka!
Duch kočky!
Duch babiččiny Ťapky, umřela když mi bylo šest!
Vlezla mi do klína, jemná jako závan větru a začala vrnět. Nemohla jsem uvěřit, co se děje, o duších jsem slyšela jenom ve starých povídačkách a teď mám jednoho doma? Hladila jsem ji po zádech a v náruči odnesla do kuchyně, moje kočky za mnou. Dala jsem ji na zem k nim a hned si začaly hrát, Ťapka spokojeně vrněla.
Od té doby se mi žádné jídlo nekazí a neslyším žádné záhadné zvuky, mám pouze dům plný koček plus jednoho ducha, který roky toužil po pozornosti a pohlazení, jako tomu bylo, když byl živý.
