Máma - napsala Martina Křížková

„Nemůžeš žít v takovým bordelu mami,“ uleví Jana nahlas své frustraci hned po příjezdu. 

Přijela do matčina bytu opět po čtrnácti dnech a všechny desky stolů, všechny volné vodorovné povrchy velkého bytu jsou pokryty popsanými papírky:
Koupit rohlíky --- sehnat rychle čarodějnici!!!! --- 20. června zubař --- něco je na poště...

Jana se probírá lístečky, třídí, řeší, uklízí. 

Už rok stejný scénář, možná jen vzkazů se hromadí na stolech stále víc.
Tak jdeme na to: Jana vytřídí prošlé potraviny, vyluxuje, umyje koupelnu, nakoupí a uvaří. 

Máti se spokojeně tetelí, se vší tou péčí se uklidnila. Nikdy moc nevařila, je spíš ten éterický typ, který má životní zájmy jinde, o to víc si ale vždycky pochutná na všem, co jí dcera připraví.
Konverzace při jídle jsou obvykle utrpením: „A na jak dlouho jsi přijela, Janinko?“ 

Zazní stejná otázka asi po stopadesáté. 

Jana zatíná zuby, snaží se být trpělivá, ale není, takže to občas nevydrží: „Už jsem ti to řekla patnáctkrát, takže už neodpovídám.“ 

Rituál společného jídla ale Jana kvůli matce dodržuje, ví jak je to ni důležitý.
Sedí spolu u stolu a po celém náročném dni najednou i Jana pociťuje potřebu s matkou mluvit. 

A jak mluví, matčina tvář prosvětluje, v očích se objevuje jiskra, opravdu poslouchá. 

Jana mluví o sobě, o svých problémech, o tom, že se právě rozvedla a bojí se, co bude dál. O tom, jak jí manžel ublížil, jak to sama měla a má těžké. 

Cink! 

Role se na okamžik vrátí do starých kolejí, u stolu sedí matka a dcera.
Tu noc spí Jana po dlouhé době hlubokým a posilujícím spánkem. Neví, kolik si toho matka z jejich rozhovoru pamatuje, ví jen to, jak moc se jí samé ulevilo.