Maska senegalského čaroděje - napsal Petr Janša

Na nejzápadnějším cípu Afriky je země kontrastů – Senegal. Od pulzujícího Dakaru, plného barev a životní energie, přes u Lagunu de la Somone a ostrov Gorée, až po poušť Lompoul se střídají vůně oceánu s kořeněnou vůní místních tržišť. Je to země, kde africké rytmy mění zvuky velkoměsta a pouštní písek vyhání bujnou vegetaci. Země, kde řady baobabů cloní proti zapadajícímu slunci. 

Dakar
Dakar je jedinečný živý organismus, kde se proplétají staré taxíky zvané sept-places s moderními SUVčky. Klaksony aut a volání pouličních prodejců vytvářejí vzrušující zvukovou kulisu, která může být pro někoho i trochu stresující. 

Cesta po promenádě Corniche nás vede k Památníku africké renesance. Bronzová socha, vysoká 49 metrů, je viditelná téměř z každého místa ve městě. Katedrála africké paměti, směs tradičního afrického umění a avantgardního designu, se tyčí nad městem, jako obrovský bílý trojúhelník, jehož špička míří k nebi. Katedrála postavena v roce 1936 připomíná ty, kteří zahynuli během první světové války, velkým nápisem nad vchodem K PANNĚ MARII MAT CE JEŽÍŠE SPASITELE.
Babou, místní průvodce, nás vede k mohutným dveřím. „Toto místo je víc než jen svatyně," říká s hrdostí v hlase. Interiér katedrály je stejně působivý jako exteriér. Obrovské vitráže propouští dovnitř barevné světlo. Babou nás zastavuje u jednoho z postranních oltářů. „Je to symbol našeho národa. Muslimové i křesťané přicházejí právě sem, aby prožívali radosti i starosti."

Ostrov Gorée
Z rušného Dakaru se raním trajektem přesouváme na Gorée. Malý ostrov, jen několik kilometrů od pobřeží, skrývá jednu z nejtemnějších kapitol lidské historie. Gorée byl po staletí hlavním baštou transatlantického obchodu s otroky. Od 15. do 19. století tudy prošly nespočty Afričanů, kteří byli násilně odvlečeni do otroctví. Ostrov střídavě ovládali Portugalci, Holanďané, Angličané a Francouzi, kteří zde vybudovali pevnosti a obchodní stanice pro otroky.
Koloniální architektura, pestrobarevné domy, unikátní výhledy a vegetace popírají temnou historií místa. Vstupuji do Domu otroků a okamžitě mě obklopí tísnivá atmosféra. Nenápadná budova z červených cihel ukrývá hrůznou minulost. Hned při prvních krocích po prochozené podlaze, která vydává tiché, ale zlověstné praskání, se ve mně začne probouzet mrazení. Zdi místnosti se zdají být nasáklé krví, příběhy a utrpením. Babou nás vede tmavými chodbami a malými celami, kde byli otroci drženi před transportem. Míjíme řetězy, kterými byli spoutáni, a úzké otvory, kterými jim bylo podáváno jídlo.
Brána bez návratu – úzký průchod, kterým otroci naposledy viděli africkou pevninu před naloděním na otrokářské lodě. Na chvíli se zastavím. Není těžké si představit pocity těch, kteří tudy prošli. Pokud vám bude dělat průvodce rodilý Senegalec jako nám, budete se při procházce vězeňských cel, ve kterých jako zvířata či zboží nebo také jako platidlo otrokáři drželi lidské bytosti za své pradávné evropské předky, jako já, trochu stydět.
Přesto, což je paradoxní, současný Gorée všechny vítá srdečností místních a jejich neskutečným optimismem. Ostrov je dnes sídlem umělců, kteří svou vášeň zakomponovali do každodenního života. Dnes jeho obyvatelé dávají místu živý a barevný rámeček.

Poušť Loumpol
Míjíme mistrně naložená přeplněná osobní i nákladní auta. Tu matracemi, jinde ovcemi, nebo lidmi ověšenými kolem korby auta. Projíždíme města Kébémer, Ndande, Meckhe, Tivaouane, Thiès a Nguekikh. Auto necháváme zaparkované na placeném parkovišti hned za tržištěm a přesedáme na terénní džíp 4×4.
Prodíráme se pískem jako loď a každý kopec a každý sjezd je malým adrenalinovým zážitkem. „Vidíte ty stopy ve tvaru písmene V?" ukazuje Babou na písek. „To jsou stopy gazely dama. Je to jeden z nejrychlejších savců na světě a dokáže běžet rychlostí až 75 kilometrů v hodině.“ Projíždíme dunami a krajina se rychle mění. Vítr neúnavně přetváří duny v nové obrazce. Cestuji barevným, pohyblivým uměleckým dílem.
Podél cesty jsou malá políčka, kde se k slunci natahují sytě zelené rostliny. Po obou stranách vidím, jak malí kluci pasou stáda ovcí a koz. Teď už džíp jede jen po písčité cestě. V dálce je vidět náš cíl. Poušť, vysoké písečné duny, krajina jako bychom byli už v sousední Mauretánii.
Vjíždíme do stanového tábora, zrovna když personál připravuje tradiční senegalské jídlo zvané Thieboudienne – rýži s rybou a zeleninou. Vůně koření s čistým pouštním vzduchem vytváří zvláštní atmosféru. Slunce právě úplně zapadlo, nebe rozzáří miliony hvězd. Ležím na zádech na měkkém písku a pozoruji Mléčnou dráhu nad námi jako most spojující dva světy. Babou ukazuje prstem „Vidíte tu jasnou hvězdu?" ukazuje kdesi na oblohu. „Říkáme jí Oko pouště."
Spíme ve dvou stanech, velkých skoro 50 m² . Jsou pohodlné a dobře vybavené na přespání. V poušti, přesto elektřina, toaleta, sprcha i útulná postel s moskytiérou. Komfortní stany zasazené do dun dokonale splývají s krajinou a jsou šikovně rozmístěny, což nám dopřává soukromí. Všude, kam jen dohlédneš, jen písečné duny a hvězdy.
Uprostřed noci slyším křik. „Krysa! Krysa!" 

Někdo vřeští ve vedlejším stanu, možná trochu hlasitěji, než se v noci sluší. Babou, který podle výrazu v tváři, tvrdě spal, vbíhá do stanu s baterkou v ruce, připraven čelit zvěstovanému nebezpečí. Někdo, nebo něco šramotil v našich stanech. Rozespalý svítím mobilem a mířím směrem ke zdroji zvuku.
Stojím před stanem a oháním se mobilem jako mečem, zatímco ženské osazenstvo se snaží vyšplhat na nejvyšší bod stanu, který se pod tou vší vahou nebezpečně prohýbá. 

Babou se nepřestává smát: „To je jen pouštní myška, žádná krysa," uklidňuje. „Hledá něco k snědku. Je stejně vyděšená jako vy." 

Po chvíli se všichni uklidní a situace se stává zdrojem vtipů na něžnější část pouštní výpravy.
Ráno sledujeme východ slunce nad dunami, cítím esenci trpělivosti, pokory a schopnosti najít krásu v zdánlivě prázdných místech, kde se čas zpomalí, kde hvězdy se zdají být na dosah ruky a kde i setkání s krysou může být příjemné.

Rallye s maskou čaroděje
Jedeme naši soukromou rellye podél mohutných mořských vln, které se zdají být nekonečné, stejně jako pocit svobody. Oceán se otevírá jako spektakulární divadlo přírodních sil, jehož režisérem je vítr. Vyhýbáme se vlnám s obratností zkušených námořníků. To není jen technika, ale řidičovo umění – čtení oceánu a jeho nálad. Oči jsou upnuté na horizont, cítím každičký pohyb, každý výmol. Řízení je precizní, každý tah páky, každý pohyb. Džíp je barevný, celý v senegalských barvách, za které teď závodíme. Ale pochopitelně máme i českou vlajku na kapotě. Rychlost odhaduji nejmíň na sto padesát.
„To je paráda!“ vřeští jeden přes druhého a motor řve, co mu síly stačí. Nádhera! Vyhýbáme se vlnám. Zchladí mě sprška vody z oceánu nebo prší, nevím – jedeme pekelně rychle. Už si na tu rychlost zvykám, už jsem schopný prožívat a vnímat ten okamžik, i když se mi točí hlava. Výmol. Ale už nikdo nekřičí. A další výmol. Auto se prudce naklání jednou na pravou hned zase na levou stranu. Zatím nikdo nevypadnul ven.
Brzdíme, prudce zastavujeme. „Tři minuty u auta“, dává řidič limit jako při skutečném závodě. Hbitě vyskakujeme z džípu a v ten stejný moment se na liduprázdné pláži, přes kterou vede naše vlastní dnešní Rallye Paříž-Dakar zhmotní z písečných dun, hned vedle auta, jako čarodějové duo senegalských prodejců masek. Každý z nás, omámený právě prožitým zážitkem, kupuje jednu nebo raději dvě masky made in Senegal. Nejrychlejší nákup v životě už platíme z rozjíždějícího se auta.

Laguna de la Somone
Poté co několik dní putujeme po prašných cestách vnitrozemí Senegalu, naše cesta vede na pobřeží Atlantiku směrem k Laguně de la Somone. Cesta podél pobřeží je jako z cizokrajné pohlednice. Silnice mezi baobaby, občas umožní výhled na nekonečný oceán. Vzduch je prosycen vůní soli a exotických květin. Každou chvíli míjíme malé rybářské vesnice. Tu a tam rybáři opravují sítě, jinde ženy suší ryby na slunci a děti si hrají s míčem.
Zastavujeme u malého stánku, kde ochutnávám čerstvě natrhaná manga. Jejich sladká šťáva stéká po bradě a lepí. Mango má teď v Senegalu své hojné období. Stánky s ním jsou všude. Po několika hodinách jízdy jsme u laguny. Čekají nás bungalovy v africkém stylu. Každý bungalov je jiný, postavený z místních materiálů a zdobený tradičními africkými motivy. Ten můj má střechu ze suchých listů a verandu s výhledem na oceán.
Interiér bungalovu zdobí ručně tkané koberce s geometrickými vzory typickými pro západní Afriku. Postel, obehnána moskytiérou ve večerním světle vypadala jako éterický závoj. V koupelně sprcha vytesaná z kamene, připomínající přírodní jezírko s vodopádem.
Hned ráno sedíme v tradiční piroze a vplouváme do nitra laguny. 700 hektarů obklopených mangrovovými lesy, které poskytují útočiště nespočtu druhů ptáků. Obrazy připomínají povedené reklamy cestovních kanceláří. Pelikán africký, rybák velkozobý, plameňák i rybák chocholatý jsou v pohybu, zatímco volavky trpělivě čekají na mělčině. Průvodce Babou nám vysvětluje: „Kořeny mangrovníků čistí vodu a poskytují úkryt mladým rybám, které jsou zase potravou pro ptáky.“
Slunce pomalu klesá k horizontu, barví oblohu do odstínů oranžové, růžové a fialové. Voda laguny vytváří iluzi, že sedím v piroze uprostřed obrovského impresionistického obrazu. Slunce definitivně mizí za obzorem, vzduch se naplňuje zvuky noci.
Sedím na břehu laguny a v dálce slyším bubny. Snad z vesnice Somone, možná z nedalekého hotelu. Právě začal večerní koncert, doprovázený občasným voláním nočního ptáka. Tato noční symfonie, směsice zvuků moře a laguny tak rozdílných, a přesto tak dokonale harmonických. Právě teď ji poznávám, je to píseň země. Je to maska čaroděje, je to podmanivý zvuk Senegalu.

Původní verze:

Maska čaroděje made in Senegal

Od pulzujícího Dakaru, plného barev a životní energie, přes u Lagunu de la Somone a ostrov Gorée, až po poušť Lompoul se střídají vůně oceánu s kořeněnou vůní místních tržišť. Země, kde africké rytmy mění zvuky velkoměsta a pouštní písek vyhání bujnou vegetaci. Kde řady baobabů cloní proti zapadajícímu slunci, na nejzápadnějším cípu Afriky je zemně kontrastů – Senegal.

Dakar
Dakar je jedinečný živý organismus, kde se proplétají staré taxíky zvané sept-places s moderními SUVčky. Zvuk klaksonů a volání pouličních prodejců vytváří zvukovou kulisu, která může být pro někoho trochu stresující, pro jiného vzrušující. Cesta po promenádě Corniche nás vede k Památníku africké renesance. Vysoká bronzová socha, vysoká 49 metrů, je viditelná téměř z každého místa ve městě.
Katedrála africké paměti, směs tradičního afrického umění a avantgardního designu, se tyčí nad městem, jako obrovský bílý trojúhelník, jehož špička míří k nebi. Katedrála postavena v roce 1936 připomíná ty, kteří zahynuli během první světové války, velkým nápisem nad vchodem K PANNĚ MARII MATCE JEŽÍŠE SPASITELE.
Babou, místní průvodce, nás vede k mohutným dveřím. „Připravte se na něco výjimečného," šeptá s jiskrou v oku. Interiér katedrály je stejně působivý jako exteriér. Obrovské vitráže propouští dovnitř barevné světlo. Babou nás zastavuje u jednoho z postranních oltářů. „Toto místo je víc než jen svatyně," říká s hrdostí v hlase. „Je to symbol našeho národa. Muslimové i křesťané přicházejí právě sem, aby prožívali radosti i starosti."

Ostrov Gorée
Z rušného Dakaru se raním trajektem přesouváme na Gorée. Malý ostrov, jen několik kilometrů od pobřeží, skrývá jednu z nejtemnějších kapitol lidské historie. Gorée byl po staletí hlavním baštou transatlantického obchodu s otroky. Od 15. do 19. století tudy prošly nespočty Afričanů, kteří byli násilně odvlečeni do otroctví. Ostrov střídavě ovládali Portugalci, Holanďané, Angličané a Francouzi, kteří zde vybudovali pevnosti a obchodní stanice pro otroky.
Koloniální architektura, pestrobarevné domy, unikátní výhledy a vegetace popírají temnou historií místa. Vstupuji do Domu otroků a okamžitě mě obklopí tísnivá atmosféra. Nenápadná budova z červených cihel ukrývá hrůznou minulost. Hned při prvních krocích po prochozené podlaze, která vydává tiché, ale zlověstné praskání, se ve mně začne probouzet mrazení. Zdi místnosti se zdají být nasáklé krví, příběhy a utrpením. Babou nás vede tmavými chodbami a malými celami, kde byli otroci drženi před transportem. Míjíme řetězy, kterými byli spoutáni, a úzké otvory, kterými jim bylo podáváno jídlo.
Brána bez návratu – úzký průchod, kterým otroci naposledy viděli africkou pevninu před naloděním na otrokářské lodě. Na chvíli se zastavím. Není těžké si představit pocity těch, kteří tudy prošli. Pokud vám bude dělat průvodce rodilý Senegalec jako nám, budete se při procházce vězeňských cel, ve kterých jako zvířata či zboží nebo také jako platidlo otrokáři drželi lidské bytosti za své pradávné evropské předky, jako já, trochu stydět.
Přesto, což je paradoxní, současný Gorée všechny vítá srdečností místních a jejich neskutečným optimismem. Ostrov je dnes sídlem umělců, kteří svou vášeň zakomponovali do každodenního života. Dnes jeho obyvatelé dávají místu živý a barevný rámeček.

Poušť Loumpol
Míjíme mistrně naložená přeplněná osobní i nákladní auta. Tu matracemi, jinde ovcemi, nebo lidmi ověšenými kolem korby auta. Projíždíme města Kébémer, Ndande, Meckhe, Tivaouane, Thiès a Nguekikh. Auto necháváme zaparkované na placeném parkovišti hned za tržištěm a přesedáme na terénní džíp 4×4.
Prodíráme se pískem jako loď a každý kopec a každý sjezd je malým adrenalinovým zážitkem.
„Vidíte ty stopy ve tvaru písmene V?" ukazuje Babou na písek. „To jsou stopy gazely dama. Je to jeden z nejrychlejších savců na světě a dokáže běžet rychlostí až 75 kilometrů v hodině.“
Projíždíme dunami a krajina se rychle mění. Vítr neúnavně přetváří duny v nové obrazce. Cestuji barevným, pohyblivým uměleckým dílem.
Podél cesty jsou malá políčka, kde se k slunci natahují sytě zelené rostliny. Po obou stranách vidím, jak malí kluci pasou stáda ovcí a koz. Teď už džíp jede jen po písčité cestě. V dálce je vidět náš cíl. Poušť, vysoké písečné duny, krajina jako bychom byli už v sousední Mauretánii.
Vjíždíme do stanového tábora, zrovna když personál připravuje tradiční senegalské jídlo zvané Thieboudienne – rýži s rybou a zeleninou. Vůně koření s čistým pouštním vzduchem vytváří zvláštní atmosféru. Slunce právě úplně zapadlo, nebe rozzáří miliony hvězd. Ležím na zádech na měkkém písku a pozoruji Mléčnou dráhu nad námi jako most spojující dva světy. Babou ukazuje prstem „Vidíte tu jasnou hvězdu?" ukazuje kdesi na oblohu. „Říkáme jí Oko pouště."
Jsou nám hned přiděleny dva stany velké, skoro 50 m2, pohodlné a dobře vybavené na přespání. V poušti, přesto elektřina, toaleta, sprcha i útulná postel s moskytiérou. Komfortní stany zasazené do dun dokonale splývají s krajinou a jsou šikovně rozmístěny, což nám dopřává soukromí. Všude, kam jen dohlédneš, jen písečné duny a hvězdy.
Uprostřed noci mě budí křik.
„Krysa! Krysa!" vřeští někdo ve vedlejším stanu, možná trochu hlasitěji, než se v noci sluší. Babou, který podle výrazu v tváři, tvrdě spal, vběhl do stanu s baterkou v ruce, připraven čelit zvěstovanému nebezpečí. Někdo, nebo něco šramotil v našich stanech. Rozespalý svítím mobilem a mířím směrem ke zdroji zvuku.
Stál jsem před stanem a oháněl se mobilem jako mečem, zatímco ženské osazenstvo se snažilo vyšplhat na nejvyšší bod stanu, který se pod tou vší vahou nebezpečně prohýbal.
Babou se nemůže přestat smát: „To je jen pouštní myška, žádná krysa," uklidňuje nás. „Hledá něco k snědku. Je stejně vyděšená jako vy."
Po chvíli se všichni uklidní a situace se stává zdrojem vtipů na něžnější část pouštní výpravy.
Ráno sledujeme východ slunce nad dunami, cítím esenci trpělivosti, pokory a schopnosti najít krásu v zdánlivě prázdných místech, kde se čas zpomalí, kde hvězdy se zdají být na dosah ruky a kde i setkání s krysou může být příjemné.

Rallye s maskou čaroděje
Jedeme naši soukromou rellye podél mohutných mořských vln, které se zdají být nekonečné, stejně jako pocit svobody. Oceán se otevírá jako spektakulární divadlo přírodních sil, jehož režisérem je vítr. Vyhýbáme se vlnám s obratností zkušených námořníků. To není jen technika, ale řidičovo umění – čtení oceánu a jeho nálad. Oči jsou upnuté na horizont, cítím každičký pohyb, každý výmol. Řízení je precizní, každý tah páky, každý pohyb.
Džíp je barevný, celý v senegalských barvách, za které teď závodíme. Ale pochopitelně máme i českou vlajku na kapotě. Rychlost odhaduji nejmíň na sto padesát.
„To je paráda!“ vřeští jeden přes druhého a motor řve, co mu síly stačí. Nádhera! Vyhýbáme se vlnám. Zchladí mě sprška vody z oceánu nebo prší, nevím – jedeme pekelně rychle. Už si na tu rychlost zvykám, už jsem schopný prožívat a vnímat ten okamžik, i když se mi točí hlava. Výmol. Ale už nikdo nekřičí. A další výmol. Auto se prudce naklání jednou na pravou hned zase na levou stranu. Zatím nikdo nevypadnul ven.
Brzdíme, prudce zastavujeme.
„Tři minuty u auta“, dává řidič limit jako při skutečném závodě. Hbitě vyskakujeme z džípu a v ten stejný moment se na liduprázdné pláži, přes kterou vede naše vlastní dnešní Rallye Paříž-Dakar zhmotní z písečných dun, hned vedle auta, jako čarodějové duo senegalských prodejců masek. Každý z nás, omámený právě prožitým zážitkem, kupuje jednu nebo raději dvě masky made in Senegal. Nejrychlejší nákup v životě už platíme z rozjíždějícího se auta.

Laguna de la Somone
Poté co několik dní putujeme po prašných cestách vnitrozemí Senegalu, naše cesta vede na pobřeží Atlantiku směrem k Laguně de la Somone. Cesta podél pobřeží je jako z cizokrajné pohlednice. Silnice mezi baobaby, občas umožní výhled na nekonečný oceán. Vzduch je prosycen vůní soli a exotických květin. Každou chvíli míjíme malé rybářské vesnice. Tu a tam rybáři opravují sítě, jinde ženy suší ryby na slunci a děti si hrají s míčem.
Zastavujeme u malého stánku, kde ochutnávám čerstvě natrhaná manga. Jejich sladká šťáva stéká po bradě a lepí. Mango má teď v Senegalu své hojné období. Stánky s ním jsou všude. Po několika hodinách jízdy jsme u laguny. Čekají nás bungalovy v africkém stylu. Každý bungalov je jiný, postavený z místních materiálů a zdobený tradičními africkými motivy. Ten můj má střechu ze suchých listů a verandu s výhledem na oceán.
Interiér bungalovu zdobí ručně tkané koberce s geometrickými vzory typickými pro západní Afriku. Postel, obehnána moskytiérou ve večerním světle vypadala jako éterický závoj. V koupelně sprcha vytesaná z kamene, připomínající přírodní jezírko s vodopádem.
Hned ráno sedíme v tradiční piroze a vplouváme do nitra laguny. 700 hektarů obklopených mangrovovými lesy, které poskytují útočiště nespočtu druhů ptáků. Obrazy připomínají povedené reklamy cestovních kanceláří. Pelikán africký, rybák velkozobý, plameňák i rybák chocholatý jsou v pohybu, zatímco volavky trpělivě čekají na mělčině. Průvodce Babou nám vysvětluje: „Kořeny mangrovníků čistí vodu a poskytují úkryt mladým rybám, které jsou zase potravou pro ptáky.“
Slunce pomalu klesá k horizontu, barví oblohu do odstínů oranžové, růžové a fialové. Voda laguny vytváří iluzi, že sedím v piroze uprostřed obrovského impresionistického obrazu. Slunce definitivně mizí za obzorem, vzduch se naplňuje zvuky noci.
Sedím na břehu laguny a v dálce slyším bubny. Snad z vesnice Somone, možná z nedalekého hotelu. Právě začal večerní koncert, doprovázený občasným voláním nočního ptáka. Tato noční symfonie, směsice zvuků moře a laguny tak rozdílných, a přesto tak dokonale harmonických. Právě teď ji poznávám, je to píseň země. Je to maska čaroděje, je to podmanivý zvuk Senegalu.

Popisky k fotkám:

loumpoul-2.PNG
Při západu slunce se písečné duny barví do zlatavých a oranžových odstínů. Stíny se prodlužují a vytvářejí fascinující hru světla a tmy.

loumpoul-1.PNG:
Tradiční obydlí kočovných kmenů uprostřed písečné krajiny dnes slouží jako útočiště těm, kteří přišli do pouště pozorovat západ a východ slunce.

laguna-3.PNG
Znalci fauny a flóry v laguně, průvodci s bohatými zkušenostmi.

laguna-1.PNG
Plavba na palubě tradiční senegalské pirogy po klidné hladině laguny.

laguna-2.PNG
Rozlehlou oblast lemují mangrovové porosty, kde hnízdí množství ptačích druhů.

dakar-1.PNG
Staré, tradiční taxíky se proplétají mezi moderními SUV v hlavním městě Senegalu. Nad rušným provozem bdí příslušníci senegalské policie.

gorre-1.PNG
Ostrov Gorée se stal domovem mnoha lidových umělců, kteří svou kreativitu promítají do každodenního života.

brana-1.png
Brána bez návratu je úzký průlez z Domu otroků, kterým Afričané procházeli před naloděním na otrokářské lodě.

laguna-4.PNG
Senegalské krajině dominují baobaby, mohutné stromy s charakteristickými silnými kmeny a rozložitými korunami.

Původní popisky:

loumpoul-2.PNG

Ohnivá koule slunce pomalu klesá k horizontu a písečné duny se barví do zlatavých a oranžových odstínů. Stíny se prodlužují a vytvářejí fascinující hru světla a tmy.

loumpoul-1.PNG:

Několik stanů rozestavěných na poušti. Tradiční obydlí kočovných kmenů uprostřed pouštní krajiny teď slouží jako útočiště těm, kteří přišli do pouště pozorovat západ a východ slunce.

laguna-3.PNG

Znalci fauny a flóry v laguně, průvodci s bohatými zkušenostmi.

laguna-1.PNG

Plavba po klidné hladině laguny a pozorování rozmanité fauny a flóry v okolí vodní plochy na palubě tradiční senegalské pirogy.

laguna-2.PNG

Rozlehlá oblast je lemována mangrovovými porosty, které vytvářejí ideální prostředí pro hnízdění a množství ptačích druhů. Mangrovy slouží jako významné útočiště pro rozmanitou avifaunu.

dakar-1.PNG

Staré, tradiční taxíky známé jako se proplétají mezi moderními SUV. Nad tímto rušným provozem bdí příslušníci senegalské policie, kteří dohlížejí na plynulost a bezpečnost dopravy v hlavním městě Senegalu.

gorre-1.PNG

Ostrov Gorée se svou jedinečnou atmosférou. Místní obyvatelé vítají příchozí s nakažlivým optimismem. Toto místo se stalo domovem pro mnoho lidových umělců, kteří svou kreativitu promítají do každodenního života ostrova.

brana-1.png

Brána bez návratu je úzký průchod z Domu otroků přímo na otrokářské lodě, kterým otroci procházeli před naloděním.

laguna-4.PNG

Senegalská krajina nabízí působivý pohled na baobaby. Tyto mohutné stromy s charakteristickými silnými kmeny a rozložitými korunami dominují místnímu prostředí. Jejich přítomnost vytváří unikátní atmosféru.