Ale znáte to, člověk míní, život mění. A tak se mi nejednou stalo, že slyším zvonek, jdu otevřít a kdo stojí za dveřmi? Nezvaný host.
Co dělat? Přivítat jej s větou, že ho moc ráda vidím, ale že jsem bohužel na odchodu? Přitom jsem v teplákách a vytahaném tričku, což určitě neříká, že se zrovna někam chystám. Bohužel nebo bohudík, záleží na úhlu pohledu a situaci, mi moje slušné vychování brání nezvanému hostu zalhat a většinou, i když jsem později na sebe naštvaná, ho nebo ji pozvu dál. Zároveň si říkám, třeba odmítne, nebude mít čas, je u nás jen na skok... To ovšem nemůže být většinou dál od pravdy.
No co, říkám si, nějak to zvládnu. V těchto situacích se řídím jednou radou: nabídni vodu nebo kávu, ale nikde ne čaj. Proč ne čaj? Protože trvá nesmyslně dlouhou, než jej člověk vypije... a přece nebudu hned ze startu naznačovat, že mám v plánu s „návštěvou“ trávit celé odpoledne.
Víte, vždycky se to nějak zvládne, ale vždycky si říkám, mám já to zapotřebí? Na jednu stranu nejsem ten typ člověka, co by se dokázal přetvařovat a vést s někým, s kým nechce, konverzaci o osobním životě, o práci, o tom, co je nového, nebo co plánuji. Vždy si říkám, no tak se trochu snaž, půl hodina tě přece nezabije, co si o tobě ten druhý pomyslí.
Ale víte co, ve finále je mi to vlastně jedno. Pokud má člověk tak málo taktu a nedokáže vycítit, že přišel nevhod, tak mu pravděpodobně nedojde ani tohle.
A co z toho pro mě do budoucna plyne za ponaučení? Že bych se měla umět víc prosadit a říkat lidem do očí opravdu to, co si myslím.
