Údolí se na něj smálo a volalo: „Konečně ses vrátil! Jen si mě prohlédni, jsem stále krásné?“
„Jsi úplně obyčejné,“ chtěl zavolat.
„Jsi úplně obyčejné,“ chtěl zavolat.
Ale jenom tu větu zašeptal, protože se mu hlas dojetím zadrhnul v krku. A mozolnatou rukou si musel otřít slzu, která se snažila prodrat strništěm na tváři. Dobře věděl, že není pravda, co právě vyslovil. Ten obraz, na který se díval, byl nejvzácnější. Nosil ho po léta v srdci.
Slunce laskalo zorané pole. Cítil tu milou vůni půdy. Listy stromů tancovaly s jemným vánkem. Bílé zdi a červené střechy domů, všechny je znal. A cesta ho zvala. Ta, po které tolikrát hopsal, běžel, poskakoval, ploužil se. I teď se po ní vydal. Ale šel jinak než kdysi. Rozvážně.
Zastavil se před starými dubovými dveřmi a pomalu zaťukal. Sundal si z hlavy čepici a nervózně ji mačkal v rukách. Vrz vrz, staré panty zazpívaly. Najednou stála ve dveřích. Sklonil se k ní a objal ji.
„Maminko.“
