Na jednu stranu. Ale na druhou se bojím, že se něco stane.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54.
Nejsem žádný malý chlapeček, kterého tatínek nechává na chvilku doma samotného. Je mně 54.
Jsem mladý? Starý? Já si připadám neskutečně starý. Mám roztroušenou sklerózu. RS-ku. Ještě nedávno jsem alespoň trochu chodil. A teď? Jsem rád, že ujdu pár kroků. Jinak sedím na kolečkovém křesle. Jsem chudák, chcípák, invalida? Myslete si, co chcete.
V koutě vidím mouchu, která se chytla do pavoučí sítě. Mrská sebou a doufá, že se vyprostí.
„Jsi stejný vězeň jako já,“ říkám jí. „Ale já už nemám sílu a šanci se z toho všeho dostat."
„Jsi stejný vězeň jako já,“ říkám jí. „Ale já už nemám sílu a šanci se z toho všeho dostat."
Popojedu blíž a jemně do ní strčím. Je zachráněna. Lítá po pokoji a zběsile bzučí.
„To je oslava svobody?“ zasměji se.
Zavřu oči a najednou jsem u vody. Sedím na dece, moje žena vstává, aby se podívala do kočárku na našeho nejmladšího syna. Starší dvě děti dovádí ve vodě.
„Je to tady hezký, ne?“ obrátím se s úsměvem na manželku.
„Ale jo. Jenom ty mouchy. To je hrůza,“ zamračí se.
„Dneska se máš koupat!“ To není hlas mojí ženy. Ze snění mě vytrhne táta. Koupu se obden. Nemáme sprchový kout a já se do vany dostávám špatně. Potupně mi pomáhá se svléknout a pak odchází.
„Je to tady hezký, ne?“ obrátím se s úsměvem na manželku.
„Ale jo. Jenom ty mouchy. To je hrůza,“ zamračí se.
„Dneska se máš koupat!“ To není hlas mojí ženy. Ze snění mě vytrhne táta. Koupu se obden. Nemáme sprchový kout a já se do vany dostávám špatně. Potupně mi pomáhá se svléknout a pak odchází.
Já se vzepřu, chytím se madla a šup do vany. Nepředstavujte si žádný ladný tělocvičný prvek.
Trvá to pěkně dlouho a vlastně se tam tak nějak sesunu. Ještě že je na dně vany podložka a neklouže to. Umyji se. Ale zpátky to jde hůř. Už stojím na zemi, na sobě mám ručník, ale najednou mě přestane poslouchat noha a já se skácím na podlahu koupelny. Je to rána. Bouchnul jsem se do hlavy.
Rozlétnou se dveře. „Co zase děláš? Ty jsi blbec!“
Mám zavřené oči. Moje tělo celé ztuhlo. Nemůžu se hnout. Táta je sice dost statný, ale neunese mě. Nedívám se na něj, ale dobře vím, co si myslí. „Ty nulo, ty budižkničemu!“
„Zavolám Jirkovi,“ zachraptí a jde hledat mobil. To je můj bratranec. Má sílu. Když spadnu, zvedne mě vždycky jako peříčko. Za chvíli je naštěstí tady. Stejně je mi už hrozná zima na nohy.
Mám zavřené oči. Moje tělo celé ztuhlo. Nemůžu se hnout. Táta je sice dost statný, ale neunese mě. Nedívám se na něj, ale dobře vím, co si myslí. „Ty nulo, ty budižkničemu!“
„Zavolám Jirkovi,“ zachraptí a jde hledat mobil. To je můj bratranec. Má sílu. Když spadnu, zvedne mě vždycky jako peříčko. Za chvíli je naštěstí tady. Stejně je mi už hrozná zima na nohy.
A bolí mě hlava z té rány. Zabalí mě do ručníku, zvedne, jako bych vůbec nic nevážil a odnese mě do postele. „Tady máš kremrole,“ ukáže na stolek. „Chtěl jsem se stavit zítra.“
Jirka zásadně moc nemluví. Tátovi neřekl ani slovo. Nemají se rádi. Ale je vůbec někdo, kdo by tátu měl rád? Kremrole jsou moje nejoblíbenější cukroví. Ale proč mi je chtěl nosit zítra?
„No jo, mám narozeniny. Neslavím je. K čemu? Mám se radovat, že jsem před 55ti lety přišel na svět? To teda fakt ne.“
Druhý den dopoledne sedím u stolu, usrkávám rozpustné kafe s mlíkem a žvýkám loupák.
Jirka zásadně moc nemluví. Tátovi neřekl ani slovo. Nemají se rádi. Ale je vůbec někdo, kdo by tátu měl rád? Kremrole jsou moje nejoblíbenější cukroví. Ale proč mi je chtěl nosit zítra?
„No jo, mám narozeniny. Neslavím je. K čemu? Mám se radovat, že jsem před 55ti lety přišel na svět? To teda fakt ne.“
Druhý den dopoledne sedím u stolu, usrkávám rozpustné kafe s mlíkem a žvýkám loupák.
Koukám na televizi. Ani nevnímám, co dávají. Je puštěná pořád.
„Musím si pospíšit. Za chvíli přijde bába,“ říkám si v duchu. Bába říkám rehabilitační pracovnici, která za mnou každý den chodí a cvičí se mnou. Má asi sto kilo. A když u nás v domě náhodou nefunguje výtah, funí do schodů, nadává a heká tak, že se bojím, abych ji nemusel křísit.
„Musím si pospíšit. Za chvíli přijde bába,“ říkám si v duchu. Bába říkám rehabilitační pracovnici, která za mnou každý den chodí a cvičí se mnou. Má asi sto kilo. A když u nás v domě náhodou nefunguje výtah, funí do schodů, nadává a heká tak, že se bojím, abych ji nemusel křísit.
„Jen to ne!“ směju se pod fousy. A ty mimochodem mám. Pěkně dlouho jsem se neholil.
Je to dost práce. A pro tátu a bábu vypadám až dost dobře.
Už slyším melodii našeho zvonku. Táta otvírá. Moje uši se chystají na známé zvuky:
Už slyším melodii našeho zvonku. Táta otvírá. Moje uši se chystají na známé zvuky:
Žuch – kabelka do kouta předsíně, dup dup dup, až se celý dům otřásá. Ale nic. Dneska ne. Co se děje?
„Dobrý den, pane Beneši, já jsem Hanka Malá. Budu s vámi mít teď rehabilitace.“
Podívám se ke dveřím pokoje a zírám. Asi jí připadám legrační, protože se usmívá.
„Dobrý den, pane Beneši, já jsem Hanka Malá. Budu s vámi mít teď rehabilitace.“
Podívám se ke dveřím pokoje a zírám. Asi jí připadám legrační, protože se usmívá.
A okolo očí má krásné vějířky. Do vlasů se jí odráží sluníčko a dělá jí svatozář.
Zhluboka dýchám. „Člověk je připravený na bábu,“ říkám si v duchu, „a teď tohle. Tak to je teda něco.“
„Jdeme na to, pane Karle. Můžu vám tak říkat?“
Zhluboka dýchám. „Člověk je připravený na bábu,“ říkám si v duchu, „a teď tohle. Tak to je teda něco.“
„Jdeme na to, pane Karle. Můžu vám tak říkat?“
Kývnu. Přitom sklidí jen tak mimochodem hrnek s talířem ze stolu a už mně pomáhá z křesla na postel.
Je jemná, ale důrazná. Ne jako bába. Ta se snažila, abychom to měli co nejrychleji za sebou.
Je jemná, ale důrazná. Ne jako bába. Ta se snažila, abychom to měli co nejrychleji za sebou.
Nebavilo ji to, to je jasný. Ale pro paní Hanku, zdá se, jako by to byla nejdůležitější věc na světě.
A přitom si povídáme. Už dlouho jsem s nikým takhle nemluvil. Vyprávím jí, že jsem byl automechanik, auta byla vždycky moje velká láska.
„Hlavně veteráni,“ najednou se mně vybavují dávno zapomenuté obrázky mého života.
„Byl jsem byl ženatý a měl jsem tři děti. Ale manželka si našla někoho jiného, když zjistila, že jsem nemocný a jaká je prognóza. Moje děti začaly říkat táto někomu jinému. A teď už pro ně neexistuju.“
Cvičení uběhlo tak rychle, až je mi to líto.
„Kdyby vám to nevadilo, mám v lednici kremrole. Nedala byste si se mnou?“
Vypadá to, že má na spěch. „Prosím, já mám narozeniny.“
„Opravdu? Ale to musíme oslavit!“ A tak dlabeme kremrole a popíjíme k tomu čaj.
„Už musím jít. Mám toho dneska ještě hodně. Hlavně si sám cvičte. Je to pro vás důležité,“
„Hlavně veteráni,“ najednou se mně vybavují dávno zapomenuté obrázky mého života.
„Byl jsem byl ženatý a měl jsem tři děti. Ale manželka si našla někoho jiného, když zjistila, že jsem nemocný a jaká je prognóza. Moje děti začaly říkat táto někomu jinému. A teď už pro ně neexistuju.“
Cvičení uběhlo tak rychle, až je mi to líto.
„Kdyby vám to nevadilo, mám v lednici kremrole. Nedala byste si se mnou?“
Vypadá to, že má na spěch. „Prosím, já mám narozeniny.“
„Opravdu? Ale to musíme oslavit!“ A tak dlabeme kremrole a popíjíme k tomu čaj.
„Už musím jít. Mám toho dneska ještě hodně. Hlavně si sám cvičte. Je to pro vás důležité,“
Klade mi na srdce. „A na shledanou zítra.“
Chvíli jen tak sedím, civím na televizi a pak si utírám z vousů drobečky. Slyším zase zvonění.
„Sakra, kdo to zase je?“ brblá táta. Najednou se ve dveřích objeví paní Hanka.
„To je pro vás, když máte ty narozeniny.“ A podává mně malý balíček. Roztrhnu papír a mám oči plné slz. Model Chevroletu 1939. Hlas se mi zadrhne v krku. Sehne si ke mně a šeptá:
Chvíli jen tak sedím, civím na televizi a pak si utírám z vousů drobečky. Slyším zase zvonění.
„Sakra, kdo to zase je?“ brblá táta. Najednou se ve dveřích objeví paní Hanka.
„To je pro vás, když máte ty narozeniny.“ A podává mně malý balíček. Roztrhnu papír a mám oči plné slz. Model Chevroletu 1939. Hlas se mi zadrhne v krku. Sehne si ke mně a šeptá:
„Je v děsně dobrým stavu. Můžete s ním procestovat celý svět.“
I přes slzy vidím ty krásné vějířky okolo očí. Ani jsem netušil, že umím být ještě šťastný.
I přes slzy vidím ty krásné vějířky okolo očí. Ani jsem netušil, že umím být ještě šťastný.
