Srdce buší jako o závod. Skoro Jako by mělo chvíli, co chvíli vyletět z hrudi.
Dýchá vůbec?
Dýchá, ale za chvíli nebude.
Ten tlak….
To napětí by se dalo krájet. Atmosféra každou odbitou minutou houstne.
Čas.
Jaký to zákeřný, a přece jen mocný čaroděj. Běží…a zároveň s ním nikdo nikdy nehneme.
Dneska je ten den.
Dneska je ten den, kdy on… Ondřej Horák se nadechne a udělá to, skočí... a tím to jednou provždy skončí.
Doufá.
Je to zatím to nejtěžší rozhodnutí, které v životě musel udělat.
Je to zatím ta největší překážka, kterou v životě musí překonat.
Všichni na to už dávno čekali.
A dneska na to čekají znovu.
V zádech cítí tolik pohledů, tolik očí se na něj divá.
Všichni čekají.
Křičí na něj.
Chtějí to.
Najednou mu někdo dá hroznou herdu do zad. Trochu to s ním zacloumá. Bolest se rozlezá po zádech a pokračuje dál těla.
„TAK HORÁK! SKOČÍŠ PŘES TU KOZU JEŠTĚ DNESKA, NEBO TADY BUDEME AŽ DO RÁNA?!“
