Přání - napsala Irena Taterová

Máte nějaké přání? Třeba úplně tajné? Nemyslím ovšem nic hmotného. Žádný dům, auto, nové šaty. Ale něco, co byste třeba chtěli udělat, umět nebo zkusit a nikdy se vám to nepovedlo?

Asi vás překvapím, ale na jednom řeckém ostrově se vám to může splnit. Původně jsem chtěla sdělit i jméno toho ostrova, ale pak jsem si představila ty davy turistů, kteří se hrnou a čekají fronty, aby si splnili svoje přání. Tak to ne. Chci ten malebný kout zachovat. Já jsem tam přiletěla v srpnu se svojí kamarádkou Bělou. Začaly jsme poznávat ostrov, ale také jsme si chtěly samozřejmě užít moře. Nepotřebovaly jsme si kupovat slunečník a lehátka a mačkat se na pláži s mnoha dalšími lidmi. 

Raději jsme kus popošly a našly si místo, kde nikdo nebyl. Při jedné takové cestě podél pobřeží jsme narazily na jeskyni.
„Je to možné?“ povídám Běle. „To je přímo Robinsonská jeskyně.“ 

Stín, ten se na ostrově cenil nejvíce, a k tomu malá písečná pláž. Sestoupily jsme k ní a jako Robinsoni se tam zabydlely.
Chodily jsme tam každý den. Až jednou…

„Počkej, někdo tam je,“ zadržím Bělu. Před jeskyní leželi dva lidé. „To snad ne! Sex v přímém přenosu! A v naší jeskyni. Čuňata!“ zaúpím.
„Jaká čuňata? Kdybys tady byla s manželem, děláte třeba to samé. Není to nic hrozného. 

Horší je, že nám ji zabrali. Ale nevadí, půjdeme alespoň kus dál a prozkoumáme další část pobřeží. Třeba najdeme nějaké hezké místo.“
Já jsem tak optimistická nebyla. Ploužila jsem se po vyprahlé cestě, na teploměru určitě tolik stupňů jako v sauně, u břehů skály a ohromné vlny. Sestoupit se nikam nedalo.
Táhla jsem se za Bělou a měla vztek na ty lidi, kteří se nám nacpali do jeskyně a ještě tam vyváděli takové nehoráznosti. Záviděla jsem jim naprosto všechno.

„Jak tady někdo může žít? Horko, všude skály, olivovníky tak vyschlé, že na nich ani nerostou olivy, sem tam se mihne koza. I ta musí být úplně vysušená. Vždyť tu není nikde voda,“ brblala jsem.
„Podívej, to se mně snad jenom zdá,“ zastavila se Běla. Uprostřed té pustiny stála židle. 

Krásná řecká židle. Jako by ji tam někdo na chvíli odložil z nějaké taverny.
„Sedni si,“ mrkla na mě moje kamarádka. Viděla, že to potřebuji. V duchu jsem si totiž už představovala krátkou zprávu na internetu: Česká turistka zahynula vedrem na řeckém ostrově. 

Nebylo možno jí vykopat hrob, jelikož půda byla kamenitá…Jejda, co by se mnou udělali?
„No tak, sedej!“
Napila jsem se dlouze teplé vody z petlahve a usadila jsem se. Zavřela jsem oči. 

A náhle jsem měla jasný a silný pocit, že si mám něco přát. Mysleli byste si, že jsem chtěla být v tu chvíli ve vile s bazénem, který obklopují mohutné stromy a vytváří tam stín. Na stolku u bazénu chladný drink. Ale kupodivu ne. Jako bych věděla, že moje přání má být jiné, nehmotné. 

Takové, co v sobě nosím dlouho. Ne nic momentálního. A já jsem okamžitě věděla, co to je. 

Už jako malá holka jsem měla sny. Říkala jsem jim létací. Neletěla jsem v letadle, v balónu, ani jsem neměla křídla. A přesto jsem létala. Jen jsem se rozeběhla z kopečku, ruce jsem dala trošku dozadu 

a vzlétla jsem. Dívala jsem se na krajinu a cítila jsem ohromnou svobodu. Teď se mi už pár desítek let ty sny nezdají. I když mně manžel večer před usnutím říká: 

„Dobrou noc. A ať máš nějaký pěkný lítací sen.“

„Ty už se mně nezdají. Už jsem nějak moc při zemi,“ odpovím. Ale stejně si ho přeji.

A teď najednou jsem mohla. Trošku jsem se rozeběhla a už jsem se vznášela. Viděla jsem ostrov z výšky. Chladil mě vítr, takže jsem necítila žádné velké horko. A pode mnou kopce a skály, u nichž se pěnila voda a okolo moře. A já jsem byla plná toho pocitu, který jsem tak dobře znala ze snů. Byla jsem celá naplněná svobodou. Potom jsem pomalu přistála a zase si sedla na tu zdánlivě obyčejnou židli.
Pak se posadila Běla. A ožilo v ní přání být neviditelná a přemísťovat se v čase. A mnozí jiní na ní jistě seděli. A přáli si třeba, aby byli zase mladí a zamilovaní, protože na ten pocit už si ne a ne vzpomenout. Někdo chtěl na chvíli stát na podiu a zpívat tisícům lidí jako Freddie Mercury. Celý život mu říkali, že děsně skřehotá a smáli se, takže si raději přestal prozpěvovat i ve vaně.
Jiný by se ještě jednou chtěl ocitnout v domě, který už dávno nestojí a obejmout svoje rodiče a říct jim, že je má rád.
My jsme se vrátily k jeskyni, kde už naštěstí nikdo nebyl. A koupaly jsme se v průzračné vodě, chladily se ve stínu a povídaly si. A užívaly jsme si pocit štěstí.

Máte nějaké přání? Třeba úplně tajné? Určitě někde narazíte na nějakou takovou židli. A možná, když si něco budete přát hodně moc, splní se vám to i bez ní.