Pstruh - napsala Nicole Studená

Leží přede mnou na kuchyňské lince a tupě zírá. Jeho mrtvolné oči jako by se omlouvaly, že ho 

v prodejně nevykuchaly a v odpověď na něj zírají mé hrůzou vytřeštěné oči, že to budu muset udělat sama, pokud ho hodlám sníst. Pstruh. 

Jeho slizké gumovité tělíčko klouže mezi mými prsty a já nevím, z které strany do něj zabodnout nůž, abych se za a) vyhnula všem vnitřním orgánům, které, jak si pamatuji, nesmím proříznout, a za b) neviděla u tohoto chirurgického zákroku jeho vyčítavý pohled. Rozhoduji se pro stranu u ocasu. Špičku nože nořím do jeho těla. Jde to ztuha. Musím hodně zabrat, abych prořízla kůži. Mám pocit, že při tom mrská ploutvemi. Zaberu silněji. „Sakra!“ Nůž sjíždí po nad očekávání tuhé kůži a prkénko se začíná barvit krví. Pár sekund na to si uvědomuji, že mojí.

„Do pr-de-le“ ulevím si. Chytnu si krvácející palec nezraněnou rukou a vybíhám hledat náplast. Za sebou nechávám kapky krve a jejich nasládlý pach mísící se s pachem rybiny. Stejný odér pak zanechávám na šuplíku, ve kterém máme lékárničku, na krabičce s náplastí, na šuplíku s nůžkami, na nůžkách.
Pstruhovitost prostupuje naši domácnost a stopy krve dávají tušit přítomnost násilí a zločinu. Za neustálého přílivu sprostých slov stříhám potřebnou šíři náplasti a mezitím omatlávám krví další části kuchyně i sebe. Na kluzkém prstu ta mrcha náplast samozřejmě nedrží. Znečistím tedy ještě držák s izolepou. Ta už svůj úkol plní a já se mohu vrátit k mrtvole pstruha. Leží, kouká… a vůbec ne soucitně. Při dalším pokusu vrazit mu pod žebra nůž hlava nehlava, oči neoči, přestává izolepa zaplavena krví plnit účel. Krev špiní i odpadkový koš, kam vzápětí vztekle hážu vyčítavě hledící rybu.

Cornflakes s mlékem budou adekvátní náhradou. Nesmrdí, nezírají a nezpůsobují krvácení.