 |
„Ale já jí volám, jen kdyby něco,“ povídá mu máma.
„A co by jako mělo bejt?“
Pomalu mi vše dochází. Oni zase někam jedou! Přitom táta má už půl roku propadlý řidičák, protože mu ho doktorka kvůli věku odmítá prodloužit. Navíc pravidelně nechává v ulici před domem klíče od vozu v zámku a hlavně zapomíná vypínat světla, takže auto je furt vybitý. A vybitý bylo ještě včera...
Někdy tajně sním o tom, že jim tu jejich rozhrkanou káru někdo ukradne a bude pokoj! Ale jako na potvoru o červený Opel Astra z roku 2004 žádný zloděj nestojí.
„Haló, mami?“
„Ahoj, holčičko,“ zdraví mě.
„Co děláte?“ zjišťuju opatrně.
„Jedeme zrovna ze Spálenky z plicního k očaři na Vinohrady,“ odpovídá bezstarostně.
Polknu. Včera jsem jim nabízela, že je k doktorům odvezu. Nechtěli.
„Tvrdili jste, že máte objednaný taxík!“ říkám přiškrceným hlasem.
„No, však jóóó. Taxikář byl móc hodnej. Pomohl tátovi auto nahodit startovacími kabely a mohli jsme ho poslat domů,“ vysvětluje máma.
„Tvrdili jste, že máte objednaný taxík!“ říkám přiškrceným hlasem.
„No, však jóóó. Taxikář byl móc hodnej. Pomohl tátovi auto nahodit startovacími kabely a mohli jsme ho poslat domů,“ vysvětluje máma.
To snad není možný! Krev mi stoupá do tváří, snad i do kořínků vlasů.
„Neboj, peníze za cestu jsme mu zaplatili, aby nebyl škodnej,“ dodává. „Jen tu baterii máme pořád asi slabou, tak mě napadlo...“
„Mami, vy to pořád nechápete. Táta už nesmí řídit!“
„No, to se nedá nic dělat.“
Dlouho je ticho. Pak máma pokračuje, jako bych nic neřekla: „Takže kdyby se náhodou Červenku nepodařilo nastartovat, nepřijela bys pro nás?“
„Nepřijela!“ utnu roztrpčeně hovor.
„Neboj, peníze za cestu jsme mu zaplatili, aby nebyl škodnej,“ dodává. „Jen tu baterii máme pořád asi slabou, tak mě napadlo...“
„Mami, vy to pořád nechápete. Táta už nesmí řídit!“
„No, to se nedá nic dělat.“
Dlouho je ticho. Pak máma pokračuje, jako bych nic neřekla: „Takže kdyby se náhodou Červenku nepodařilo nastartovat, nepřijela bys pro nás?“
„Nepřijela!“ utnu roztrpčeně hovor.
Hodinu na to mě shání syn: „Hele, děda prý někde na Vinohradech škobrtl autem o zábradlí. Upadnul jim přední nárazník,“ oznamuje mi. „Ale já jsem s rodinou v Krkonoších, takže to tentokrát opravdu nezachráním.“
Mám pocit, že omdlím.
„A vůbec,“ loučí se syn naštvaně, „jak to, že dědu necháváte pořád řídit?!“
Třikrát se zhluboka nadechnu a vytočím tátovo číslo.
„Holčičko, “ hlásí šťastně. „My už jsme se s babičkou poradili. Přivázali jsme nárazník těmi startovacími kabely. Už jsme skoro doma. Nedělej si o nás starosti.“
