Konečně mi přistane na mobilu Hanin vzkaz: „Jsem před Exki.“ To je belgický typ rychlokavárny.
Teď jen najít budovu Regus s autopůjčovnou Panek!
Ráno raníčko ve Zbirohu nevyjde sluníčko, ale z podkrovního zámeckého okna nebe vypadá jasněji než běžně v Bruselu.
Tentokrát jde v autě vše jako po drátku... až na dvaceticentimetrovou prasklinu na čelním skle. 
Škoda, že naproti už nestojí cukrárna s lahodnými rakvičkami a větrníky. Podporovala obžerství. Naopak, hotel Javor zubu času odolal a vypadá k světu víc než kdykoliv předtím.
Destinace Špičácká: „Je to ten penzion z fotky nebo není?“
„Vždyť já taky a nejsi tu!“
„Vlevo od vstupu.“
Po projití bezpečnostní kontrolou se těšíme, jak si při čekání odpočineme. Ale kdeže!
Před samoobslužným barem stojí desetimetrová fronta.
Stoupne si do ní trpělivější z nás, Hana. Občas protáčí oči v sloup, to je však pochopitelné, od rána nic nejedla. Přiřítí se ke stolu deset minut před nástupem do letadla.
Hodím do sebe kafe, Hana se dusí kynutým chlebem s horkým psem alias hotdogem. Po pivu nabere dech a běžíme k bráně.
Zpoždění 20 minut. Snad to do 23:00 do autopůjčovny v Praze stihneme.
Hana mi líčí předpověď počasí podle norského webu. Po naší cestě bude zřejmě vichřice vytrhávat stromy i s kořeny, silný liják nám prorazí čelní sklo a auto spolu s námi utopíme v rozvodněné řece.
Při pohledu stranou zahlédnu slečnu z dnešní schůze na Radě. Raději se ke mně nehlásí. Nakráčela jsem tam totiž v texaském klobouku a kovbojských botách a jako pravá Texasanka nechápala její inteligentní poznámky.
Konečně vyzvou naši skupinu k nástupu. Měla jsem v plánu se v letadle prospat. Počítač mi přidělil místo do uličky, takže klid na spaní nemám. Pořád se nějací prostatici courají na záchod a má sousedka si žíznivě objednává jednu lahvičku vína za druhou.
Koukám, že v mém okolí se to vínem hemží. Víno mám ráda. Doma říkají, že jsem alkoholička, ale rozhodně vydržím nepít během hodinového letu do Prahy. Tyhle patoky by mi akorát přivodily žaludeční nevolnost.
Zamhouřím oko a pilot se chystá na přistání. Prý je v destinaci sucho a 15 stupňů.
No, vida. U výdeje zavazadel se modlím, aby si můj černý kufr zase někdo ve spěchu nespletl se svým, jako se mi to stalo při návratu z Albánie.
Na Ruzyni s roztržitými cestujícími ovšem mají své zkušenosti. Vyžadují, abychom si před opuštěním letiště zkontrolovali, co si odnášíme.
Teď jen najít budovu Regus s autopůjčovnou Panek!
Stepujeme před agenturou pár minut, než se objeví vylepaný čtyřicátník. Má polský přízvuk. Místo Audi Q5 s českou espézetkou na nás na parkovišti čeká ustřižené Q3 s polskou espézetkou. Agent jásá: „Máte štěstí, to auto je nové!“
Vyfotím si ho tedy v pár pózách do svého alba.
„Dálniční známku si ale musíte koupit.“
„Cože? Na rok? A vy pak vesele budete brázdit české dálnice po zbytek dnů?“
„Jen na deset dnů.“
Blíží se půlnoc, tak neodporuji a nabídnu agentovi svezení po šest dnů v Česku zdarma. Pankovi asi dosud nedošlo, že auto s polskou espézetkou po Praze a na české dálnici je masakr.
Sedáme do auta a při výjezdu z parkoviště nám to okamžitě nějaký Pražák nandá.
Točíme hotel zbirožského zámku, recepční je v pohotovosti.
Na auto si přivykám za jízdy a snažím se ve tmě bezmocně seřídit zpětná zrcátka. Čudlík Audi je kulatý a mačká se na něj jinak než na tlačítka BMW, Renaultu či Chevroletu, co jsem řídila za poslední měsíc. Nechám to na ráno a budu spoléhat na zrcátko prostřední. Haně ani muk.
Víc mne trápí navigace, její světlo a hlas mne za volantem obvykle budí z usínání. Telefon se připojil, car connect vyžaduje připojení mobilu přes kabel. Tahám kabel z autonabíječky, ejhle, má širší koncovku. Správný kabel mám v kufru v zavazadlovém prostoru.
Uklidňuji Hanu, která Čechy na západ od Prahy příliš nezná.
„Neboj, Plzeň-Praha už jsem jela tisíckrát a na zbirožském zámku jsem před deseti lety byla. A kdyby nám zavřeli, přespíme u tety v Cerhovicích.“
Teda, má teta má dost tvrdé spaní a špatný sluch.
Naštěstí se katastrofické meteorologické scénáře zatím neplní, a tak v klidu sjíždíme z dálnice u motorestu Bouchalka a Hana mne dál naviguje podle google maps.
Vyprávím jí o tom, jak zběhlý vojín v motorestu U Kadrnožky na Tachovsku v osmdesátkách postřílel personál.
Hana tu událost nezná a víc si všímá toho, že hotel na Bouchalce zřejmě turistický není.
Poslední zatáčka a vyjíždíme kopec k zámku, ale kde je vjezd? To je ta středověká brána se třemi úzkými oblouky? Jak do toho, proboha, nacpu to široké Q3?
Hana vytáčí recepci.
„Ano, musíte tím obloukem úplně vpravo. Otevřu vám mříž.“
Hm, jsem zvědavá, jestli průjezd to nové auto vydrží. Párkrát zamanévruju dopředu dozadu a pak vybídnu Hanu, aby si vystoupila.
Trochu se lekne, ale potřebuji, aby mrkla na to, zda se rozměry vozidla do průjezdu vejdou.
„V pohodě!“
Ty vole, ona je v pohodě, ale projet tím musím já!
Podařilo se. Ostatně jsem neměla na vybranou. Zámecký hotel je odtud ještě půl kilometru do kopce a v půl jedné ráno se mi do něj nechce táhnout kufry. Zatočím vpravo na parkoviště.
„Ne, rovně!“ křičí Hana. J
asně, také jsem pochopila, že momentálně jsou tu zaparkované jen tři laně se svítícíma očima na pastvě. Obrátit a nahoru.
Uff, povedlo se mi napotřetí zámek najít. Jo, v noci to není legrace!
Než se uložíme ke spánku, požádám v našem čtyřhvězdičkovém hotelu o kafe. Naúčtují mi automaticky k ceně pokoje čtyřicet korun navíc. V jednu ráno to fakt řešit nebudu... ale pak mi to kafe nedá spát.
Ráno raníčko ve Zbirohu nevyjde sluníčko, ale z podkrovního zámeckého okna nebe vypadá jasněji než běžně v Bruselu.
Zatím jen drobně prší. Se sexy kapucemi přeběhneme kolem fontány s tryskajícími nahými ženami přes nádvoří do krčmy.
Když se nám v noci recepční zmínila, že snídaně bude v krčmě, představovala jsem si podzemní středověkou hospodu s hliněnou podlahou a na stole talíř se zrním a fazolemi spolu s hrnkem medoviny. Místo toho krčma vypadá jako vydlážděná konírna o třech stájích a podává se slanina, párečky a vejce s kapučínem. Mají recht, pojídání fazolí a popíjení medoviny po ránu by mohlo být pro hotelové hosty obtěžující a ještě by klopýtli na schodech.
Rozhodneme se, že než vyrazíme na Rudu, užijeme si na zámku aspoň hodinku. Tedy, jak kdo.
Hana se nadšeně vydává na prohlídku interiéru zámku tří císařů, kteří se tady nikdy nesešli, protože každý z nich žil v jiném století. Já jdu do anglické zahrady vyhlédnout do mlhavého kraje a přinést si bahno na botách.
Při pohledu na zabitá okna neorenesančního křídla je mi jasné, že věřitelé barona Strousberga, SS a Československá lidová armáda se tu vyřádili víc než Alfons Mucha se Slovanskou epopejí.
Bláto po cestě do pokoje nenápadně otírám o tepich na chodbě. Mám důležitou misi!
Startuji počítač a chystám se poprvé v životě oficiálně teleworkovat ze zahraničí. Kliknu na ikonu Outlook a dočtu se, že kolegyně rozpoutávají pavlačové tažení proti hulvátství. Počítač znechuceně vypnu. Měla jsem jít radši obhlédnout vybílené komnaty.
Musím využít zbývající čas nějak účelně. Co takhle dát do pořádku postranní zpětná zrcátka a zprovoznit navigaci?
Na recepci se zkřížíme s Hanou: „Průvodkyně podala vše strašně poutavě. Bylo to super!“ usmívá se. Jak vidno, dnes neteleworkuje.
Tentokrát jde v autě vše jako po drátku... až na dvaceticentimetrovou prasklinu na čelním skle. Vítr nefouká, pod stromem neparkujeme, kde jsme k tomu přišly? Buď nám ho nakřápl duch věřitelů barona Strousberga nebo už tam prasklina byla na letišti a my si toho nevšimly.
Vytáčím Panka.
„Halo, máme na čelním skle u spolujezdce delší prasklinu. Víte o tom?“
„Jasně, že víme.“
„Co s tím?“
„Nebojte, paní, sklo drží.“
„Myslíte silou vůle? Předpovídají pěknou slotu. Co když se ta prasklina rozšíří?“
„Nerozšíří. To vydrží!“ směje se letargicky chlapík do telefonu.
Dohadovat se nemá smysl, ví o tom.
„Hani, klid. Vyřešíme to, pokud problém nastane. V Rudě přece budou nějací chlapi!“
Opouštíme zámek přes záhadný armádní prostor, kde není signál, k dálnici na Plzeň.
Prší. Ale ne moc. S Hanou z Belgie máme s lijáky už nějakou zkušenost.
Při posledním koncertu Smashing Pumpkins se valily z oblohy potoky a Billy Corgan ještě k tomu dešti blahořečil. To nás dost namíchl, kapalo z nás i pod deštníkem.
A po prvním koncertu Pulp po dvaceti letech jsme si na dálnici za Antverpami moc nezatančily, nejdřív jsme za hromů blesků a pod bubnujícími proudy vody zpomalily na ploužák a nakonec jsme se odstavily na odpočívadle s kafem z automatu. Jo, tyhle severoamerický a anglický kapely přitahují mraky víc než Chinaski. My ale máme hudební vkus, a tak si odhodlaně pouštíme smažené pupky Today.
„Hele, mám hlad. Mrkneme se na klatovské náměstí na Černou věž a Lékárnu U Bílého jednorožce!“
„Hele, mám hlad. Mrkneme se na klatovské náměstí na Černou věž a Lékárnu U Bílého jednorožce!“
„Mám vygooglit nějakou hospodu?“
„Kromě jídelny Slavie, kam se chodí v montérkách, cokoliv.“
Hana je v gastronomii protřelá a najde nejlépe hodnocenou kavárnu.
Brr, docela se ochladilo. Zahřejeme se teplou žampionovou polévkou a křupavými domácími houstičkami. Proléváme to kýblem zeleného čaje. Na českých silnicích si člověk nemůže dopřát ani jedno malé pivo, ach jo.
Hana je při chuti a přiobjednává si vajíčkovou pomazánku a další dvě houstičky, které později nedojí.
V Bruselu by ji peskovali příznivci udržitelného životního stylu za plýtvání, tady poslouží zbytky jako svačina pro domácí zvířata.
Zkontroluji na mobilu pracovní emaily. Tažení kolegyň se posouvá kupředu. Naštěstí jsem daleko od bojiště, a tak se do mne strefují zbytečně.
Civím raději na obrovskou fotografii ve dvoře lákající do místní galerie. Není mi jasné, co tím chtěl autor říct. Je to vysychající plod šípku nebo nějaká scvrklá rudá rostlina? Upoutávka zní: Jan Ságl, Šel jsem se psem. Že by to fotil pes?
Pohneme se kupředu. Při výjezdu na hlavní na nás troubí projíždějící auto. No vida, tady mají Poláky rádi! Hana si myslí, že to bylo spíš mým riskantním manévrem.
Pohneme se kupředu. Při výjezdu na hlavní na nás troubí projíždějící auto. No vida, tady mají Poláky rádi! Hana si myslí, že to bylo spíš mým riskantním manévrem.
„Navodíme si cestovní pohodu
s Cestovatelem Vavrouškou na Dvojce!“ navrhnu.
Reportáž z Bulharska Haně příliš připomíná Rumunsko, kam jezdí každé léto. Jo, ale určitě pak o něm dokáže vyprávět zábavněji než Vavrouška. Zkusíme tedy Slovensko. Reportáž začíná slibně výšlapem s nosiči zásob piva do horských chat, pak ale sklouzne k propagaci apartmánů na Lomnickém štítě a blbými dotazy na hosty.
„Nevadí vám, že se večer nemůžete projít kolem chalupy?“
Zazdí to slovenským trdelníkem, jehož recept přivezl maďarský gróf a otázkou na vesnickou pekařku, zda je skalický trdelník fenomén.
Kopce se před námi krásně vlní, krajina se zelená a smrkové lesy houstnou. Silnice se také vlní a od Čachrova stoupá.
„Tady je Onen Svět! Hele, schránky si musí chodit vybírat k silnici, poštu tam nevozí,“ vyhrknu, když zahlédnu ukazatel.
Hana se zasměje: „Viděla jsi napravo tu vesnici?“
Dochází jí, že to nebyl vtip. Pomalu vytáčím zákruty lesem na Zhůřské pláně, abychom si pláně vychutnaly nezesinalé.
Pod sjezdovkou železnorudského Belvederu mne přepadne pocit nostalgie, vybavují se mi vzpomínky na školní léta. Možná je to tím, že jsou rozverní vietnamští červení trpaslíci zalezlí. Přejedeme koleje, míjíme chloubu Rudy, barokní kostel s bambulatou věží.
Škoda, že naproti už nestojí cukrárna s lahodnými rakvičkami a větrníky. Podporovala obžerství. Naopak, hotel Javor zubu času odolal a vypadá k světu víc než kdykoliv předtím.Destinace Špičácká: „Je to ten penzion z fotky nebo není?“
Objíždíme třikrát kolem bíle omítnuté budovy obložené tmavě pozinkovanou střechou a dřevem.
„Podobá se mu to,“ váhá Hana.
Čtvrté kolo nám přeruší Nataša přibíhající statečně v triku a pantoflích, přestože ukrutně leje a cesta se proměnila v potok.
„Pořád si říkám, co tu ti Poláci blbnou. Pak zaostřím a zjistím, že jste to vy!“
Nu, na pár dnů polskou espézetku s chutí odložíme a budeme se věnovat s Danou českým cestopisům.
A s Natašou - kterou znám od školních let - bez nostalgie omládneme!
Zadání:
Obvykle je zákaz začínat cestopis tím, jak jste tam jeli. Tentokrát je to naopak. Napište zajímavou reportáž, JAK JSTE TAM JELI.
