„Ty kreténe, proč už pískáš konec, však před chvilkou střídali?“ řve Jarda na rozhodčího. Jarda je náš trenér, typické ztělesnění hesla: kdo neumí, ten učí. Slibně rozjetou kariéru mu podle jeho slov překazila těžká nemoc, příušnice v sedmi letech. Po uzdravení se do toho už nikdy nedostal.
Dnes jsme hráli s Lažištěm, naším konkurentem v boji o sestup. V poslední minutě jsme to samozřejmě posrali, ostatně jak už bývá naším zvykem. Místo toho, aby náš obránce Jahy odkopl při tlaku soupeře balon do prdele, rozhodl se všem ukázat svůj fotbalový um a výstavní patičkou do vlastní brány nás posunul na poslední místo tabulky.
Přichází přesun do kabiny, Jarouš nás už cestou častuje známým cimrmanovským výrokem „debil, blbeček, debil, blbeček...“
Přichází přesun do kabiny, Jarouš nás už cestou častuje známým cimrmanovským výrokem „debil, blbeček, debil, blbeček...“
„Můžete mi kurva vysvětlit, co jste tam zase předváděli!“ křičí na nás ještě předtím, než za sebou práskne dveřmi. „Můžeš mi Jahy vysvětlit, na co sis to tam hrál, ty vole? Seš snad Messi?“ obrací svůj řev na Jahyho. Ten se zmůže jen krátké: „Ale já, já nechtěl.“
„Drž hubu, nechci nic slyšet“ přehluší ho Jarda. „Příští týden hrajem s Roudnym, je tu někdo, kdo už teď ví, že nebude moct přijít?“
Hovoří už klidnějším tónem. Ruku zvedne přibližně půlka týmu. To už je i na Jardu moc, jeho tvář začne hrát 50 odstíny červené. Pomalu se zvedá, nadechne se a vší silou skočí nohama napřed do dveří kabiny.
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: A pak se nadechl a skočil.
