„Hm, to je dost. Bimbám se tady na zádech minimálně půl hodiny.“
„Už by ses mohl konečně naučit převrátit se zpátky z krunýře sám. Dřív se ti to párkrát povedlo, viděla jsem to na kameře, tak nedělej…“
„Noooo, víš..“
„No co?“
„Kdybych se převrátil sám, tak bys nepřijela domů.“
„Děláš si srandu? Takže v práci jsem za bláznivou želví matku, co tě špehuje přes kameru, a vždycky, když se převrátíš, tak tě jedu zachránit jako blázen přes celou Plzeň zbytečně?“
„Nudím se tu a je mi smutno. Takhle když se šikovně postavím na zadní nohy, vylezu do jednoho rohu terárka a natahuju se, je dost vysoká pravděpodobnost, že přepadnu na záda. Mám vyzkoušeno, že to je právě to, co přitáhne tvou pozornost.“
„Nechce se mi věřit, co slyším z tvého zobáčku…“
„Promiň. Ale když už jsme si to vyříkali, můžu dostat trochu jídla? Dneska bych si dal pampelišku s jitrocelem. Díky.“
„Tak to počítej… Jedl jsi před pár hodinami, než jsem odjela do práce. Nedívej se na mě tím svým roztomilým pohledem… No dobře. Ale jen trochu!“
„Díky. A můžeme si pak spolu jít hrát? Rád bych se prošel v tvé dlani po pokoji, podíval se z okna, jak jezdí tramvaje, a pak bychom mohli jít na gauč, kde si zalezu do kapuce u tvojí mikiny. Vezmeš si zase tu měkoučkou, viď? Na té se mi leží nejlíp.“
„Tak poslouchej, trochu jídla dostaneš, ale musím zase hned zpátky do práce. Už takhle se tam na mě dívají skrz prsty a nechtějí mi věřit, že jezdím domů otáčet želvu… Tvůj plán uskutečníme až večer, platí?“
„Hm, dobře, ale nezaručuju, že se zase nepřevrátím na záda. To víš, terárium je nebezpečné a nikdy nevíš, co se stane. Tím ti nevyhrožuju, jen podotýkám…Možná se tedy uvidíme mnohem dřív, než večer…"
