Matúš Šimončič
Statická robota. Hľadím na ničotu za veľkými sklenenými panelmi. Tenké plastové predely spolu s tlstými stĺpmi už mám akoby vypálené do očí. Prítmie a statickosť obrazu za sklom pôsobí beznádejne ponuro. Jediné, čo ma drží pri zmysloch, je šum automatov s občerstvením.
Okrajom oka pozriem na hodiny a v mysli začnem odpočítavať sekundy. Môj odpočet skončí na 26, keď sa spoza dverí vynorí vysoký mohutný chlap s klobúkom na hlave.
“Sakra!” zahreším si v duchu. “O sedm sekúnd viac mimo, ako včera,” hovorím si.
Pánovi kývnem hlavou a stlačením tlačítka otvorím malú kovovú zábranu.
Kým okolo mňa prechádza spýta sa ma: “No, co pane? Dostane dnes někto dvanáctku?”
“Snáď hej,” odpoviem mu rovnako, ako každé pondelkové a utorkové ráno.
Pán vojde do hlbín haly a už z reflexu prižmúrim oči na to ako mi do nich násilne udre nárazová vlna bieleho svetla.
Pár minút po tom dorazí prvá nálož študentov, ktorí si rutinne zvolia stojan, zložia uňho svoje veci a poslušne sa zoradia pred navijakom s baličákmi. Tak, začína sa ďalší deň pozorovania žiakov, ako zúfalo merajú, škriabú uhlíkom na papier a zúfalo pozerajú do zeme, keď ich Boris ohodnotí.
Učitel Boris
Ester VargováJiska pípne, vstup je povolen, rozsvítí se zelená. Mávnu na vrátného a vstupuju do kreslírny. Zatím jsem tu sám. Je tu relativní klid. Občas je slyšet trochu šumu z ateliéru šperku. Pokládám svůj černý klobouk na protáhlý stůl.
Ulíznu vlasy, upravím kšandy a v duchu si říkám „ sakra já su učitel, otevřít lahvu červeného bych měl až po dvanácté“. Položím tedy lahev na stůl ke svým věcem. Kreslírna je střežena skoro ze všech stran stojanami s deskami. Modelové mají připravené sezení ale zatím ještě nesedí pod září lamp. S blížícím se začátkem vyučování přicházejí do kreslírny studenti.
Kreslírna se pomalu zaplňuje a stojany se dávají do pohybu. Každý hledá své místo. Udělám posledních pár tahů na obraze, který jsem si rozložil v pravém rohu kreslírny. Vysvětluji svým žákům, že oni sů mágové plní poznání, když žmoulají uhle v rukách a nevěřícně na mne hledí.
„Je čas, pojďme kreslit,“ s těmito slovy zahajuji hodinu.
Student
Valentýna Hájková
„Ale ne, zase jdu pozdě na Borise.”
Brzdí mě klasický boj s turniketem, který mě nepustí dovnitř, dokud nevyhrabu JISku ze dna tašky. Fajn, teď jen obejít prázdnou vrátnici a už vplouvám do rozlehlého prostoru.
Cítím se tu jako na palubě obrovské lodi.
Z širokých oken občas zpoza mraků prosvitne kus světla a ozáří některá zdařilá i méně zdařilá díla.
U modelů už nezbývá skoro žádné volné místo. Proplétám se mezi labyrintem stojanů, zakopávám o batohy a pod nohama mi sem tam zakřupe kus uhle.
Všude jinde je plno, jen zas k té ženské, která se furt hýbe a chvilku neposedí, to vypadá, že se ještě vejdu.
Brzdí mě klasický boj s turniketem, který mě nepustí dovnitř, dokud nevyhrabu JISku ze dna tašky. Fajn, teď jen obejít prázdnou vrátnici a už vplouvám do rozlehlého prostoru.
Cítím se tu jako na palubě obrovské lodi.
Z širokých oken občas zpoza mraků prosvitne kus světla a ozáří některá zdařilá i méně zdařilá díla.
U modelů už nezbývá skoro žádné volné místo. Proplétám se mezi labyrintem stojanů, zakopávám o batohy a pod nohama mi sem tam zakřupe kus uhle.
Všude jinde je plno, jen zas k té ženské, která se furt hýbe a chvilku neposedí, to vypadá, že se ještě vejdu.
