Dítě o sny připraví tě - napsala Renata Koblicová

Nechci rodit doma ani do vody, neodmítám klasický porodní procedury. Svoje první těhotenství bych nenazvala krásným, magickým, povznášejícím. Chci bezpečí, a tak budu rodit s gynekologem Karlem, spolužákem mého muže Petra. Stud z kontrol v ordinaci kamaráda, co ho znám z hospody, jsem si odkroutila. Až budu na sále, přes břicho naplněné mým růžovounkým dítětem snad neuvidím, co se tam o kus dál bude dít. Neuvidím přes něj na Karla. Ale co já vím, jestli mě v tu chvíli bude trápit, že si nekoukáme do obličeje. 

Čeká nás s Petrem překvapení. Nevíme, koho hladíme přes napnutou žilkami podkreslenou kůži břicha, a koho brzy nechám projít nepohodlnou porodní chodbičkou na svět.
Kolem desáté se začínají hlásit první poslíčci. Romantický pojmenování. Ovšem bolí to už jak čert a tuším, že stupnice bolesti bude mít maximum trochu jinde. Tašku mám sbalenou podle rad kamarádek, článků a knih, kurzu, seznamu z internetu. Nemusím řešit domácího mazlíčka ani staršího sourozence. Jsme jen my, máma a táta a naše zatím tajemný dítě. 

Postýlka nachystaná, kočárek v plný výbavě a spousta dalších propriet, o kterých jsem donedávna nevěděla, že existují. 

Uf, intenzita bolesti narůstá, intervaly pod kontrolou stopek jsou kratší. Voláme Karlovi, jestli máme uuuž vyrazit? Začínám mít pocit jako před zkouškou, nic nevím. A bojím se. Bojím se jako nikdy ničeho. Zvládnu to? Jsem na všechno připravená? Převládá téměř jistota, že ne, ale dlouho si ten pocit naštěstí nemůžu hýčkat, protože se hlásí další poryv bolestí.
Jedeme do nemocnice. Hrboly a drncáky, co při kontrakcích nedělají dobře. Snad si mě tam nechají, snad to půjde rychle. To by bylo! Bože, ať to tak prosím je! 

Formality na příjmu, kontrakce, pokyny, kontrakce, Karel, gymnastickej balon, na kterým se pohupujou střídavě Karel i Petr, klystýr, sprcha, únava, kontrakce, jede se na sál. Vtírá se mi pocit, že bych teď všechno zastavila. 

Stop! 

Celý asi nebyl dobrej nápad, omlouvám se, já si to asi rozmyslela. Bude lepší to zastavit a nechat břicho tak jak je, i když se do osmatřicítky nevejdu. Bolest a strach z neznámýho, a hlava generuje nesmysly. Vzorně spolupracuju se zdravotníky, chvílemi s mírnou clonou sleduju, co se děje. 

Jde to přirozeně. Kolikrát zatlačím nevím, psí dech, zavírám oči, ať v nich nepopraskají žilky, Karel mě nastřihuje jak posvícenskou husičku, ale mám ke všem a všemu důvěru, zvládneme to. 

A pak ta chvíle, když oslizlý Adam (už to víme, je to kluuuuk) přistává Karlovi v dlaních. Přichází úleva od bolesti, pocit vítězství, vyplavenej adrenalin, hrdost, pláč malý holky, co je celá bolavá a potřebuje pochovat i nesmírný dojetí. Nahoru a dolů, bolest a úleva, radost a strach, jistota a pochybnosti. Silnej koktejl. Na zdraví, na oslavu, na ten malej velkej zázrak.