Nechci rodit doma ani do vody, neodmítám klasický porodní procedury. Svoje první těhotenství bych nenazvala krásným, magickým, povznášejícím. Chci bezpečí, a tak budu rodit s gynekologem Karlem, spolužákem mého muže Honzy. Stud z kontrol v ordinaci kamaráda, co ho znám z hospody, jsem si odkroutila. Až budu na sále, přes břicho naplněné mým růžovounkým dítětem snad neuvidím, co se tam o kus dál bude dít. Neuvidím přes něj na Karla. Ale co já vím, jestli mě v tu chvíli bude trápit, že si nekoukáme do obličeje. Čeká nás s Honzou překvapení.
Nevíme, koho hladíme přes napnutou žilkami podkreslenou kůži břicha, a koho brzy nechám projít nepohodlnou porodní chodbičkou na svět.Kolem desáté večer se začínají hlásit první poslíčci.
Romantický pojmenování. Ovšem bolí to jak čert a tuším, že stupnice bolesti
bude mít maximum trochu jinde. Tašku mám sbalenou podle rad kamarádek, článků a
knih, kurzu, seznamu z internetu. Nemusím řešit domácího mazlíčka ani
staršího sourozence. Jsme jen my, máma a táta a naše zatím tajemný dítě.
Postýlka nachystaná, kočárek v plný výbavě a spousta dalších propriet, o
kterých jsem donedávna nevěděla, že existují. Uf, intenzita bolesti narůstá,
intervaly pod kontrolou stopek jsou kratší. Voláme Karlovi, jestli máme uuuž
vyrazit? Začínám mít pocit jako před zkouškou, nic nevím. A bojím se. Bojím se
jako nikdy ničeho. Zvládnu to? Jsem na všechno připravená? Převládá téměř jistota,
že ne, ale dlouho si ten pocit naštěstí hýčkat nemůžu, protože se hlásí další
poryv bolesti.
Jedeme do nemocnice. Hrboly a drncáky, co při kontrakcích
nedělají dobře. Snad si mě tam nechají, snad to půjde rychle. To by bylo! Bože,
ať to tak prosím je! Formality na příjmu, kontrakce, pokyny, kontrakce, Karel,
gymnastickej balon, na kterým se pohupujou střídavě Karel i Honza, klystýr,
sprcha, únava, kontrakce, jede se na sál. Vtírá se mi pocit všechno teď zastavit.
Stop! Celý asi nebyl dobrej nápad, omlouvám se, já si to rozmyslela. Bude lepší
to dál neřešiit a nechat břicho tak jak je, i když se do osmatřicítky nevejdu. Bolest
a strach z neznámýho, hlava generuje nesmysly. Ve skutečnosti vzorně
spolupracuju se zdravotníky, chvílemi s mírnou clonou sleduju, co se děje. Jde
to přirozeně. Kolikrát zatlačím nevím, psí dech, zavírám oči, ať v nich
nepopraskají žilky, Karel mě nastřihuje jak posvícenskou husičku, ale mám ke
všem a všemu důvěru, zvládneme to. A pak ta chvíle, když oslizlý Adam (už to
víme, je to kluuuuk) přistává Karlovi v dlaních. Přichází úleva od bolesti,
pocit vítězství, vyplavenej adrenalin, hrdost, pláč malý holky, co je celá
bolavá a potřebuje pochovat, i nesmírný dojetí. Nahoru a dolů, bolest a úleva,
radost a strach, jistota a pochybnosti. Silnej koktejl. Na zdraví, na oslavu,
na ten malej velkej zázrak.
