V rozklepaných rukou jsem držela svíčku a rozhlížela se po místnosti. Předměty v pokoji vrhaly v mihotavém světle svíčky stíny po zdech. Skrz zatažené záclony jsem viděla záři úplňku a můj budík. Ukazoval třetí ráno.
Vstala jsem a obešla jsem bílý kruh na zemi. Nic se neozývalo a nikdo se neobjevil.
Byla jsem zklamaná. V knížce s kouzly psali, že tohle určitě ducha vyvolá! Zamračeně jsem knihou listovala. Kouzlo na lepší známky, kouzlo na krásnou pleť…
Tady! Kouzlo na vyvolání ducha. Z nějakého důvodu jsem tohle chtěla nejvíc. Kouzlo provádějte ve tři hodiny ráno, nakreslete kolem sebe kruh křídou, vonné tyčinky, bla bla bla…
Otevřela jsem dveře od pokoje a zůstala stát jako opařená. Na druhé straně chodby se něco mihlo. Silueta. Než jsem se vzpamatovala, zmizela.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje a hleděla na třepetavé plamínky svíček. To snad není možný, že kouzlo fungovalo. Teď už kouzlo jenom dokončit. Přimět ducha mluvit.
V knize psali, že na něj musím chrstnout vodu, která zbyde v dřezu po umývání nádobí. Teda, kdo tu knihu psal, má divný nápady, ale věřím tomu, vždyť to funguje!
Sfoukla jsem svíčky a chvíli poslouchala, jak venku houká sova.
Najednou jsem odvedle slyšela nějaké divné zvuky. Zatajil se mi dech, vzala jsem kyblík s vodou z dřezu a vyplížila se z pokoje. Jdeme na to.
Zvuky se ozývaly ze ségřina pokoje. To je divný…
A má pootevřené dveře! Nakoukla jsem dovnitř, potichu jako přízrak.
V měsíčním světle se akorát něco hýbalo pod peřinou na ségřině posteli. Ten duch ji žere!
Zpanikařila jsem a chrstla na něj špinavou vodu s kousky jídla. Ozval se jekot a zpoza peřiny se vynořily dvě hlavy.
,,Ségra, co sakra děláš! To je jenom můj kluk!’’
