Au, netlač tak na mně!
Hrůza, je to tady zas. Dostala nějaký ten svůj geniální nápad, a musí si ho ihned napsat do zápisníku. Její paměť nové myšlenky asi moc dlouho neudrží, bere mě totiž do ruky každou chvíli.
Beztak z toho zase vyleze nějaká slátanina, která celou svou existenci proleží mezi čtyřmi stěnami tmavé zásuvky. Některá díla dokonce později končí v koši. Ale no tak, jau! Ovládej se trochu!
Když píše v prudkém návalu tvůrčí energie, vždycky mnou ryje po papíře jako pominutá. Hrot mi tlačí do stránek takovou silou, že pokaždé nějakou protrhne.
Já jsem ale tužka, milá zlatá, ne krumpáč! Takhle se mi ještě akorát tak zlomí tuha!
Uff, že by bylo moje utrpení konečně u konce? Starou belu! Jen otáčí stránku a píše si vesele dál. Že já se ale ztrácím s každým dalším slovem, a můj život pomalu vyhasíná, to ji nezajímá. Páni, dneska se ale nějak rozjela. Tohle nebude jen další povídka do šuplíku. Vypadá to dokonce na slibný začátek románu. Aspoň neumřu zbytečně. Třeba z té holky nakonec přece jen bude spisovatelka.
Uff, že by bylo moje utrpení konečně u konce? Starou belu! Jen otáčí stránku a píše si vesele dál. Že já se ale ztrácím s každým dalším slovem, a můj život pomalu vyhasíná, to ji nezajímá. Páni, dneska se ale nějak rozjela. Tohle nebude jen další povídka do šuplíku. Vypadá to dokonce na slibný začátek románu. Aspoň neumřu zbytečně. Třeba z té holky nakonec přece jen bude spisovatelka.
Jak nás vidí zvíře, předmět, cokoli... když píšeme.