„A my ho musíme nakreslit?“
„Jo, aspoň jednou za semestr.“ Přichází ke mně dvě dívky.
Rozsáhlá místnost, na jedné straně schody, na druhé dveře. Role papíru, modelové pijící kávu, hromady výkresů, elektrické ohřívače, zlámané uhly na zemi.
„A to má bejt zas z nadhledu?“ ptá se zrzka.
„Ne, musí být v prostor,.“ odpovídá bloncka.
A tak jsem. Jsem v prostoru a jsem rád. Po dvou měsících se mi konečně obměnil výhled z přímého pohledu na stojany. Ten ruch miluju. Skřípot koleček, řezák svištící po baličáku, už se kolem mě tvoří nové mravenčí uličky.
„Nemáte někdo špejli?“ volají studenti jeden na druhého. Z obrovského, otevřeného prostoru se stane labyrint. Bloudí v něm úplně všichni a uprostřed toho všeho stojím já. Jsem nejlepší model ze všech. Vůbec se nehýbu, nepotřebuju žádné pauzy, jsem anatomicky přesný. Studenti na mě míří špejlemi, jakoby mě vyzívali na šermířský souboj. Místo toho mě ale hodiny a hodiny obdivují. Občas se uličky i studenti obmění, zformují kruh a já jsem v jeho středu. Hukot a šum, posvátné ticho, moravské nářečí. Stojím. S hrdostí přijímám pohledy všech a užívám si posledních pár momentů slávy, než mě šoupnou zpátky do rohu, výhled mi zastíní velká dřevěná deska a já budu zase čekat na svou chvíli.
Skřípání koleček stojanů, stížnosti studentů, tahy uhlu po papíře, to slyším, ačkoli mě čas již připravil o uši. Pauza! Zapomeňte vše, co víte o perspektivě! To jsou slova, která v mé lebce tvoří melodie, o kterých se vám ani nesnilo.
Radši to celé nakreslit znovu, dření gumy a svist řezáků na papír. Hradba stojanů stráží můj úkryt, umyvadla a trojhlavá žena mi dělají společnost, ale moc toho nenamluví. Mým prázdným důlkům nic neunikne.
Rozsáhlá místnost, na jedné straně schody, na druhé dveře. Role papíru, modelové pijící kávu, hromady výkresů, elektrické ohřívače, zlámané uhly na zemi. Kdybych mohl, koulel bych očima a cvakal zuby, abych vás ještě víc postrašil.
Kdo zahraje na moje žebra jako na xylofon, koho okouzlí moje prohnutá páteř, články mých prstů? Všechny z vás, ale jen v prosinci. Jindy mě nikdo nevytáhne z mojí skleněné rakve. Pojďte, nebojte, nekoušu.
Barbora Pernicová
Už skoro dva měsíce odpočívám ve své skleněné kleci. Stojím jak obvykle na stejném místě, sbírám prach a koukám na probíhající život mladých studentů. Na začátku hodiny běhají po obrovské kreslírně a posouvají stojan, dvakrát větší než oni sami.
“Skříííp,” někdo si vzal zrovna ten rozbitý.
Najednou je znovu ticho. Všichni těžce pracují a kreslí osvícené modely.
Nikdo ale o mě nemá zájem. Vzpomínají si na mě jen na konci semestru.
Najednou..o můj bože! Jde ke mně! Dveře mé kleci se otevřou a vezme mou ruku mladá profesorka. To je romantika!
Najednou je znovu ticho. Všichni těžce pracují a kreslí osvícené modely.
Nikdo ale o mě nemá zájem. Vzpomínají si na mě jen na konci semestru.
Najednou..o můj bože! Jde ke mně! Dveře mé kleci se otevřou a vezme mou ruku mladá profesorka. To je romantika!
Anastassiya Astashkina
