Vstupuji dovnitř. V kamnech praská oheň a na kraji plotny kyne těsno. V místnosti to voní něčím důvěrně známým. U okna stojí žena s šátkem na hlavě. Je ke mně obrácená zády. Nepoznávám ji, a když se otočí, uvědomuji si, že nemá tvář. Podívám se na její ruce. Jsou kostnaté.
„Ty jsi Smrt?“ řeknu překvapeně.
„Ano,“ odpoví tiše. Najednou se před mýma očima promění a vypadá jako velmi stará žena.
„Znamená to, že umřu, nebo že už jsem dokonce zemřela?“ zeptám se klidně.
Smrt si povzdychne: „Ne, to neznamená. Nevím, proč vy lidé si vždycky myslíte, že když se objevím, musíte zemřít.“
„Protože jsi Smrt?“ nahodím rozpačitě.
„To, že já jsem Smrt, neznamená, že vy víte, kdo jsem a proč jsem přišla,“ opáčí.
„Proč jsi tedy právě tady? V mém srdci?“ vyptávám se dál.
„Nebojíš se mě. Máš laskavé srdce. Je otevřené, já mohla vstoupit dovnitř a na chvíli tu spočinout. Je málo míst, kde se nyní mohu v klidu zastavit. Na oplátku jsem se rozhodla pro tebe něco udělat. Měla jsi to tady trochu neudržované, tak jsem to dala maličko do pořádku.“
„Ta vůně,“ řeknu váhavě.
Usměje se: „Cítíš ji. To je dobře. Dělám to v poslední době velmi zřídka. Lidé mě do svého srdce nepouštějí.“
„Nemůžeš se jim divit,“ namítnu. „Jsi Smrt, mají z tebe strach.“
„Ale ty se nebojíš,“ pátravě se na mě podívá.
Na chvíli se zamyslím: „Ne, nebojím.“
„Pročpak?“ zeptá se.
Váhavě odpovím: „Myslím, že si nikdy nevezmeš nic, co ti nepatří.“
„Ano, to máš pravdu,“ pousměje se.
„Proč ale přicházíš, když si nechceš nic vzít. Proč jsi dnes právě tady?“ ptám se naléhavě.
„Neřekla jsem, že si nechci nic vzít,“ řekne Smrt pomalu. „Pouze to, že si neberu, co mi nepatří.“
„Asi ti úplně nerozumím. Proč bys přišla, když ne pro život,“ snažím se to pochopit.
Smrt se znovu usměje: „Víš všechno a nerozumíš ničemu.“
Zavrtím hlavou: „Nechápu.“
Laskavě se na mě podívá a trpělivě vysvětluje: „Aby mohl život pokračovat, jak má, je třeba spousty konců a nových začátků. Bez konce žádný začátek není. Bez vědomí smrti se žádný život nenarodí. To, co dělá život životem, je vědomí konce. Já přicházím, abych to lidem připomněla. To, že něco musí skončit, aby něco jiného mohlo začít. To, že s plnýma rukama není možné nikoho obejmout. Ani zasadit strom. Ani upéct koláče. Jen prázdné ruce mohou vytvořit a udělat něco nového. Rozumíš?“
Přikývnu a Smrt dodá: „Nikdy jsem nepochopila, proč jsou lidé tak smutní, zklamaní nebo vyděšení, když říkají: „Mám prázdné ruce.“ Mít prázdné ruce je přece ta nejlepší věc na světě. Znamená to, že můžeš udělat cokoliv. V tu chvíli není nic, co musíš držet a co by ti bránilo. Nevím, proč to vy lidé nevidíte.“
Překvapeně se na ni podívám: „Já jsem to vlastně taky neviděla. Dokud jsi to neřekla.“
„Ale viděla,“ řekne Smrt. „Vždy jsi dokázala odložit, co jsi právě držela, abys byla nápomocna někomu jinému. Tvoje ruce více pečovaly o jiné než o sebe. A protože ruce jsou prodloužením srdce, vypadalo to tady tak, jak vypadalo.“ Spokojeně se kolem sebe rozhlédne: „Odvedla jsem dobrou práci. Zase tu začíná být útulno. Teď už je jen na tobě, aby to tak zůstalo. Já zase půjdu dál. Nemůžu se na jednom místě zdržet moc dlouho. Zkracuju lidem život. Nedělám to ráda, ale je to můj úděl.“
„Takže já teď budu mít kratší život?“ zeptám se zvědavě.
„To záleží na tobě. Není to o jeho délce, ale o tom, jak ho žiješ. Tomu rozumíš, viď?“ chystá se Smrt k odchodu.
Přikývnu a přemýšlím, jak se rozloučit se Smrtí. Vyřeší to za mě: „Nebudeme se objímat. To bys musela jít se mnou na druhou stranu. Zatím nepřišel tvůj čas. Na rozloučenou pro tebe ještě něco udělám. Za tvoji laskavost. Za to, že jsem si tady mohla odpočinout.“
Rukou se dotkne mého srdce a tiše řekne: „Až do konce teď budeš spojena se všemi milovanými, se kterými se tvoje duše potkala, ať jsou kdekoliv.“
„Se všemi, kteří během mého života odešli?“ ujišťuji se.
„Nejen s těmi. Se všemi, kteří odešli během všech tvých životů.“ Smrt se napřímí a trochu marnivě a zároveň hrdě pronese: „Jsem Smrt. Mohu toho hodně vzít, ale také hodně dát.“
Najednou vím, co jsem cítila, když jsem přišla. „Ta vůně,“ vydechnu.
Smrt se šťastně usměje: „Ano. Vidím, že se mi to opravdu povedlo. Už jsem to dlouho pro nikoho neudělala.“
Ve dveřích se ještě jednou otočí: „Znovu se potkáme. Do té doby si užívej svůj život,“ tiše za sebou zavře.
„Děkuju,“ zašeptám. Vím, že mě slyší, i když odešla. A já, já jsem konečně zase doma.
„Ano,“ odpoví tiše. Najednou se před mýma očima promění a vypadá jako velmi stará žena.
„Znamená to, že umřu, nebo že už jsem dokonce zemřela?“ zeptám se klidně.
Smrt si povzdychne: „Ne, to neznamená. Nevím, proč vy lidé si vždycky myslíte, že když se objevím, musíte zemřít.“
„Protože jsi Smrt?“ nahodím rozpačitě.
„To, že já jsem Smrt, neznamená, že vy víte, kdo jsem a proč jsem přišla,“ opáčí.
„Proč jsi tedy právě tady? V mém srdci?“ vyptávám se dál.
„Nebojíš se mě. Máš laskavé srdce. Je otevřené, já mohla vstoupit dovnitř a na chvíli tu spočinout. Je málo míst, kde se nyní mohu v klidu zastavit. Na oplátku jsem se rozhodla pro tebe něco udělat. Měla jsi to tady trochu neudržované, tak jsem to dala maličko do pořádku.“
„Ta vůně,“ řeknu váhavě.
Usměje se: „Cítíš ji. To je dobře. Dělám to v poslední době velmi zřídka. Lidé mě do svého srdce nepouštějí.“
„Nemůžeš se jim divit,“ namítnu. „Jsi Smrt, mají z tebe strach.“
„Ale ty se nebojíš,“ pátravě se na mě podívá.
Na chvíli se zamyslím: „Ne, nebojím.“
„Pročpak?“ zeptá se.
Váhavě odpovím: „Myslím, že si nikdy nevezmeš nic, co ti nepatří.“
„Ano, to máš pravdu,“ pousměje se.
„Proč ale přicházíš, když si nechceš nic vzít. Proč jsi dnes právě tady?“ ptám se naléhavě.
„Neřekla jsem, že si nechci nic vzít,“ řekne Smrt pomalu. „Pouze to, že si neberu, co mi nepatří.“
„Asi ti úplně nerozumím. Proč bys přišla, když ne pro život,“ snažím se to pochopit.
Smrt se znovu usměje: „Víš všechno a nerozumíš ničemu.“
Zavrtím hlavou: „Nechápu.“
Laskavě se na mě podívá a trpělivě vysvětluje: „Aby mohl život pokračovat, jak má, je třeba spousty konců a nových začátků. Bez konce žádný začátek není. Bez vědomí smrti se žádný život nenarodí. To, co dělá život životem, je vědomí konce. Já přicházím, abych to lidem připomněla. To, že něco musí skončit, aby něco jiného mohlo začít. To, že s plnýma rukama není možné nikoho obejmout. Ani zasadit strom. Ani upéct koláče. Jen prázdné ruce mohou vytvořit a udělat něco nového. Rozumíš?“
Přikývnu a Smrt dodá: „Nikdy jsem nepochopila, proč jsou lidé tak smutní, zklamaní nebo vyděšení, když říkají: „Mám prázdné ruce.“ Mít prázdné ruce je přece ta nejlepší věc na světě. Znamená to, že můžeš udělat cokoliv. V tu chvíli není nic, co musíš držet a co by ti bránilo. Nevím, proč to vy lidé nevidíte.“
Překvapeně se na ni podívám: „Já jsem to vlastně taky neviděla. Dokud jsi to neřekla.“
„Ale viděla,“ řekne Smrt. „Vždy jsi dokázala odložit, co jsi právě držela, abys byla nápomocna někomu jinému. Tvoje ruce více pečovaly o jiné než o sebe. A protože ruce jsou prodloužením srdce, vypadalo to tady tak, jak vypadalo.“ Spokojeně se kolem sebe rozhlédne: „Odvedla jsem dobrou práci. Zase tu začíná být útulno. Teď už je jen na tobě, aby to tak zůstalo. Já zase půjdu dál. Nemůžu se na jednom místě zdržet moc dlouho. Zkracuju lidem život. Nedělám to ráda, ale je to můj úděl.“
„Takže já teď budu mít kratší život?“ zeptám se zvědavě.
„To záleží na tobě. Není to o jeho délce, ale o tom, jak ho žiješ. Tomu rozumíš, viď?“ chystá se Smrt k odchodu.
Přikývnu a přemýšlím, jak se rozloučit se Smrtí. Vyřeší to za mě: „Nebudeme se objímat. To bys musela jít se mnou na druhou stranu. Zatím nepřišel tvůj čas. Na rozloučenou pro tebe ještě něco udělám. Za tvoji laskavost. Za to, že jsem si tady mohla odpočinout.“
Rukou se dotkne mého srdce a tiše řekne: „Až do konce teď budeš spojena se všemi milovanými, se kterými se tvoje duše potkala, ať jsou kdekoliv.“
„Se všemi, kteří během mého života odešli?“ ujišťuji se.
„Nejen s těmi. Se všemi, kteří odešli během všech tvých životů.“ Smrt se napřímí a trochu marnivě a zároveň hrdě pronese: „Jsem Smrt. Mohu toho hodně vzít, ale také hodně dát.“
Najednou vím, co jsem cítila, když jsem přišla. „Ta vůně,“ vydechnu.
Smrt se šťastně usměje: „Ano. Vidím, že se mi to opravdu povedlo. Už jsem to dlouho pro nikoho neudělala.“
Ve dveřích se ještě jednou otočí: „Znovu se potkáme. Do té doby si užívej svůj život,“ tiše za sebou zavře.
„Děkuju,“ zašeptám. Vím, že mě slyší, i když odešla. A já, já jsem konečně zase doma.
Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.
