“To je ale krása. Co říkáš, Eli?” ptá se mě kamarádka Elvire s úžasem v očích.
“Hmm, krásné. Moc krásné.” odpovídám a cítím, jak se mi dělá sucho v puse. “Nemyslela jsem si, že to je tak vysoko,” dodala jsem tiše, ale Elvire jakoby byla ohromena chodem tohoto velkoměsta, jehož výhledy a zvuky nás obklopovaly ze všech stran.
“Podívej, odtamtud jsme přišly a támhle je ten park, kde jsme včera měly piknik!” volá na mě nadšená kamarádka ukazující mi směr a pyšná na její orientační schopnosti. Ukázala jsem na ni palec nahoru a křečovitě se usmála. Moje myšlenky se totiž ubíraly jiným směrem. V hlavě jsem začala přemítat, jak stabilní toto německé kulturní dědictví je, a zda ty stavební kameny v roce 1873 byly skutečně položeny správně.
“Nemůže se tenhle úzský sloup přece zhroutit, že ne?” ptala jsem se sama sebe. “Ne. Rozhodně ne.” Avšak moje neschopnost pohnout se jen o centimetr blíže k zábradlí toho ochozu stále pokračovala.
Už když jsem lezla nahoru tunelovým tmavým schodištěm, které se točilo neustále dokola jako had, točila se mi z toho hlava. Teď se mi ale točila i ta berlínská panoramata, která turisti spolu s moji kamarádkou s obdivem fotili. “Musím dolu.” říkám s překvapivě klidným hlasem Elvire a již podnikám pomalé šoupavé krůčky směrem k východu a snažím se nedívat se dolů. Dostala jsem se k východu. Teď jen zdolat několik strmých schodů v tmavém sloupu a jsem na zemi. To mě hnalo kupředu. I když.. hnalo je poněkud silné slovo. Jednou rukou jsem se držela zábradlí a tou druhou kamenného středu točitých schodů, dívala se pod nohy a počítala každý schod. Snažila jsem se nesoustředit na to, že se právě nacházím v tmavé kamenné rouře bez oken někde v rozmezí 70 metrů - 0 metrů nad zemí.
V hlavě jsem sama sebe podporovala a opakovala si “To bude dobré. To bude dobré.” Najednou jsem ale ucítila dotek na rameni. Vzhlédla jsem a spatřila před sebou na schodišti postaršího muže, který na mě znepokojeně hleděl.
“Je vám dobře, slečno?” zeptal se zdvořile.
“Ano. Víte, já jen musím dolů. Děkuji. Děkuji. Nashledanou.”
Chtěla jsem udělat opět krok kupředu, abych se konečně mohla dostat na pevnou zemi, která není v žádné výšce, a ani uprostřed tmavého sloupu. Ten neznámý muž mě ale zastavil a řekl “Slečno, já jsem lékař a vy vypadáte akorát na to, že každou chvíli omdlíte.”
Nevím, co bylo potom.
Jediné, co si pamatuji, je, že jsem se ocitla na lavičce a hleděla zdola na tento slavný berlínský Vítězný sloup, na kterém spousta turistů prožívala svoje radostné dovolenkové chvilky.
Pro mě to ale byl moment, kdy jsem sama o sobě s údivem zjistila, že trpím strachem z výšek. Od té doby mě kamarádka už nikdy nevzala na historickou památku, která by byla výše než 5 metrů nad zemí a slavná berlínská televizní věž musela tedy počkat do doby neurčité.
Pro mě to ale byl moment, kdy jsem sama o sobě s údivem zjistila, že trpím strachem z výšek. Od té doby mě kamarádka už nikdy nevzala na historickou památku, která by byla výše než 5 metrů nad zemí a slavná berlínská televizní věž musela tedy počkat do doby neurčité.
