23. listopadu 2024

Nezvaný host - napsala Tereza Rebcová

Oslava byla v plném proudu, když jsem dorazila. Hudba hrála, lidé smáli, a moje sestřenice Natálie zářila štěstím. Osmnáctiny – den, na který se těšila snad celý život. Podala jsem jí pečlivě zabalený dárek, objala ji a popřála všechno nejlepší. „Pojď, představím tě ostatním,“ usmála se.
Vytáhla mě mezi hosty, ale já už si hledala způsob, jak zmizet někam do klidného kouta. Ne že bych byla nespolečenská, ale oslavy mě nikdy nelákaly. Stála jsem u stolu s občerstvením a prsty kroužila po okraji skleničky se šampaňským, když se to stalo.
Ve dveřích jsem zahlédla známou postavu. Zamrkala jsem, jako bych chtěla přinutit vlastní oči přestat vidět něco nemožného. Ale byla to ona. Moje matka. Po jejím boku stál její nový manžel, ruku položenou na rameni jejich malého syna, mého bratra.
Sklenička mi vyklouzla z ruky a s ohlušujícím zvukem se rozbila o podlahu. Hosté ztichli a otočili se na mě, ale já zůstala stát jako zmrazená. Matka mě zahlédla, její výraz se ani na okamžik nezměnil, stále měla ten svůj dokonalý, falešný úsměv. Zamávala Natálii, jako by bylo úplně normální, že se tu objevila.
„Promiň, asi jsem tě měla upozornit,“ ozvalo se za mnou. Natálie mě vzala za loket a stáhla stranou, dál od očí ostatních.
„Upozornit na co?“ zeptala jsem se ostře.
„Že jsem je pozvala,“ odpověděla. Její hlas byl klidný a vyrovnaný, jako by mi vysvětlovala, proč přinesla dva druhy dortu. „Jsou to rodina, vždyť víš. A ty bys nejspíš nepřišla, kdybych ti to řekla předem.“
Byla to pravda. Nemohla jsem říct ani slovo, jen jsem na ni zírala, neschopná potlačit hořkost. „Rodina,“ zopakovala jsem tiše, skoro jako bych to slovo nikdy neslyšela.
„Já vím, že to mezi vámi není jednoduché,“ pokračovala Natálie, tentokrát mě chytila za ruce. „Ale já chtěla, aby tady byli všichni. Mám vás ráda všechny.“
Její upřímnost mě odzbrojila. Nebyla v tom žádná zášť, žádná snaha mě zranit. Jen její slepá touha mít nás tady všechny, celou rodinu, alespoň na chvíli. Ale i přesto jsem nás jako rodinu vidět nedokázala.
„Měla jsi mi to říct,“ bylo to poslední, na co jsem se zmohla, a vyprostila se z jejího sevření.
Otočila jsem se a zamířila ke dveřím. Když jsem procházela kolem matky, ani se na mě nepodívala, ale na druhou stanu já na ni také ne.
Jak se za mnou zaklaply dveře, napadlo mě, že možná jsem já ten nezvaný host. Ne na oslavě, ale v tom, co všichni nazývali rodinou.