Lvíčata si hrála ve stínu stromu na skrytém plácku mezi skalami, bylo to jejich tajné místo, chránily ho strmé skály a propast, měl jen jeden úzký vchod mezi balvany. Máma lvice před chvílí odešla na lov a mláďata se nebála, nechala je tu samotné už tolikrát a už dávno je naučila, aby nechodila blízko ke kraji.
Lvíčci si bezstarostně hrála až do chvíle, kdy ticho rozřízlo hluboké zabručení. Všechna lvíčata ztuhla. Věděla, že přichází něco nebezpečného, a že nebudou mít kam utéct.
Z výšky vše pozoroval starý jestřáb, moudrý strážce okolních lesů. Spatřil, že k plácku se štěrbinou blíží medvěd. Jestřáb slétl níž, aby lvíčata varoval:
„Kde máte rodiče? Blíží se sem medvěd.“
„Tatínka nemáme, ulovili ho lidé a maminka je na lovu,“ vzlyklo nejmenší mládě.
„Pomůžu vám, ale musíte bojovat taky. Společně to dokážeme!“ řekl jestřáb.
Medvěd se vřítil na plácek. Vybral si nejmladší lvíče a zaútočil. Starší lvíčata mu však skočila do cesty, kousala ho do nohou, zatímco jestřáb dorážel na jeho hlavu. Medvěd se zuřivě bránil – nejstaršímu lvíčeti zlomil vaz. V tu chvíli se jestřábovi podařilo ho svým zobákem oslepit, medvěd bolestí zařval, chytil jestřába do zubů a zabil. Stál u samého okraje propasti a tak zbylá dvě lvíčata využila chvíle. Skočila na medvěda a společnými silami ho strčila dolů. Medvěd zmizel v hloubce.
V tu chvíli se vrátila jejich matka. Cítila pach medvěda a spěchala k lvíčatům. Nejstaršímu mláděti už nedokázala pomoci. Olízala rány mladším a poslouchala jejich vyprávění o boji. Po tvářích všem třem tekly slzy, za mrtvého brášku a statečného jestřába.
Ve skalinách nad nimi to zašumělo. Na větvi stromu přistála hrdlička a jediný zvuk, který se tam po zbytek den ozýval, bylo její „vrků, vrků.“
