„Dobrý den pane. Nepotřebujete pomoc?“
„A to už jako proč?“ marně odvracím neodvratitelné.
„No, proč? Vynechává vám motor, vždyť vás slyším přes půl kiláku. Jedete jak s kašlem.“
Nemýlil jsem se. Další, kdo mě upozornil na fakt, že mi vynechává. Nejspíš je problém ve vstřikování paliva do motoru. Jenže ty nové mašiny, elektronicky řízené, všude samé čidlo, samý čip a kontrolka, ty nejdou opravit jako slavné embéčko, kdekoliv a čímkoliv. A za babku! Naštěstí já stále ještě jedu, i když vím, že mi to vynechává. Jenže, kde vzít a nekrást, že jo? Já nekradu, a proto asi vynechávám.
„Tak co? Vážně nepotřebujete píchnout?“
Proboha! Ještě tak píchnout, jakoby přískoky nestačily! Zvláště, když vím, že mám píchlou rezervu.
„Co to melete? Proč bych měl chtít píchnout?!“ Fakt se někdy chovám jako magor.
„No, jestli nepotřebujete pomoct opravit vaše auto?“
Ten člověk v montérkách, s kšiltovkou a gumákách pod kolena začínal zřejmě chápat spíše mé auto než mě.
„Ne, děkuju, já už nějak dojedu. Já už tak jezdím měsíc, víte, a zatím to jede. Jenom dvojka, trojka a čtyřka mě sem tam pozlobí. Už mi kdosi říkal, že bych měl vyměnit sondu do lambády, nebo lambádu do sondy? Prostě něco s tancem.“
„To asi mysleli lambda sondu, a to skutečně může být ono. Ale bacha! Může vám to rozhasit úplně celý motor. S tím rychle někam běžte,“ řekl ten člověk a odkráčel zřejmě někam k návsi. Já sám nejlíp vím, kam s tím vozem můžu jít. Jak se říká, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná a teď běžte někam s lambdádou. Můžu jít tak akorát do Prčic.
A teď trčím tady kdesi…, jak se to vůbec jmenuje? Šahám do přihrádky pro mapu. Prstem jedu - Šumperk, Jeseník, křižovatka v Lipové Lázních, pak pořád po hlavní, to si pamatuji. Pak měla být doleva odbočka na Travnou, ale až v Javorníku! Tak kam to jedu tudy? Aha, už zádrhel vidím. Dřív - odbočil jsem jednoduše dřív. V Uhelné na Nové Vilémovice. V Americe, někde na středozápadě, by mě takové dřívější odbočení stálo dva dny. Tady jen pár minut.
„Jestli je Javorník za rohem, pak už, lambda nelambda, nějak dojedu,“ mluvím sám sobě nahlas. Točím klíčkem v zapalování, modlím se snad i nohama mezi spojkou a plynem a není divu, že jsem si s tou odbočkou vzpomněl na Ameriku. Připadám si jako v těch jejich akčních a hororových filmech a měním filmové zážitky ve skutečnost. Mne sice honí jen čas, ale ve stresu také nemůžu nastartovat. S ohledem na termín mé pracovní schůzky v Travné a aktuální polohu ručiček na mých hodinkách mám výraz pravděpodobně stejně vyděšený jako hollywoodské herečky.
“Krucinál!!!“ Rezignovaně opouštím vůz a mířím k nejbližšímu stavení. Vypadá dobře. Kdyby mělo kola, jistě by bylo s lambdádou v pohodě. Zvoním. Předpokládám, že mi jde otevřít paní Michlerová, ta, jejíž jméno je na zvonku. A skutečně. Je to paní Inge Michlerová, je vdova a má zrovinka plonkový štrůdl.
„Můžete si zavolat z pevné, než uvařím kafe. Tady stejně není na mobil signál,“ celá se rozplývá, natřásá (však má taky co), evidentně cukruje a taky cukruje ten štrůdl. Zřejmě mi vynechalo jako na zavolanou. V autě mně vytáčí dvojka, trojka a někdy čtyřka a na paní Michlerové mně vytáčejí ty její pětky. Tady se nezastavilo jen moje auto. Tady se zastavil čas.
„Já se jmenuji Fousek. Láďa Fousek. Jste moc hodná paní Michlerová, ale já to jednání už stejně prošvihl, já se tam můžu už snad jen omluvit. Takže, můžu si zavolat?“
„Ale no jistě. A odkudpak vy vůbec jedete?“ Štrůdl vypadá shora jak Martinův poprašek, kafíčko voní a marně bojuje s vůní čerstvě použitého parfému. To bude průšvih!
„Jedu z Bechyně, kousek od Budějic. Už jsem stál třikrát, ale vždycky se mi podařilo nějak to nakopnout. A navíc, jak už jsem říkal prve, omylem jsem sjel z hlavní sem k vám do Milenovic. To je vám ale dálka, to vám povím, stále do kopce. To je snad konec světa. Tak by se měly ty vaše Milenovice jmenovat - Konec Světa.“
„Vilémovice, pane Fousek, Nové Vilémovice. Jméno naší obce, byste si plést neměl!“ a přitom se ke mně naklonila, usmála se šibalsky, koketně se posadila ke svému kafi, stojícímu tři centimetry od mého. Chápal jsem ji. Také jsem háklivý, když někdo říká třeba ten Olomouc a ne ta Olomouc. Zdravý patriotismus ctím.
A paní Inge navíc vypadá, že je nejen patriotka, ale vypadá i velmi, velmi zdravě. Dříví ve starých kachlových kamnech praskalo a z kamen dýchala poctivost první republiky a taky drobný letopočet na litinových dvířkách k peci: 1929.
„Autoservis je nejspíš nejblíže až v Javorníku, že? Máte místní telefonní seznam, že bych zavolal pro pomoc?“
„Já myslela, že chcete volat kvůli té vaší schůzce? Na ten autoservis se vykašlete. Třeba, až to vychládne, tak motor naskočí znovu a… nebo, až se vrátí soused, víte, co bydlí naproti. On se v tom vyzná a určitě vám pomůže. Teď si odpočiňte a dejte si štrůdl,“ a rozepnula si knoflíček u halenky.
Pak už si jen pamatuji, že jsem zažil nebe, peklo, ráj, a že jsem byl, oproti svým zažitým zkušenostem, několikrát - jak to jen říci slušně …!!! Ale i ona musela být více než spokojená.
Pak, již opět s uvázanou kravatou, zvoním na onoho souseda, ten přišel k mému autu, požádal o klíče a zkusmo nastartoval. Jako hodinky. Nevěřícně jsem kroutil hlavou.
„Můžu to zkusit projet?“
„Ale samozřejmě.“
Za deset minut byl zpět před barákem.
„Hele, to byla asi nějaká náhoda, či co. Vždyť šlape jako švýcary!“
„Autoservis je nejspíš nejblíže až v Javorníku, že? Máte místní telefonní seznam, že bych zavolal pro pomoc?“
„Já myslela, že chcete volat kvůli té vaší schůzce? Na ten autoservis se vykašlete. Třeba, až to vychládne, tak motor naskočí znovu a… nebo, až se vrátí soused, víte, co bydlí naproti. On se v tom vyzná a určitě vám pomůže. Teď si odpočiňte a dejte si štrůdl,“ a rozepnula si knoflíček u halenky.
Pak už si jen pamatuji, že jsem zažil nebe, peklo, ráj, a že jsem byl, oproti svým zažitým zkušenostem, několikrát - jak to jen říci slušně …!!! Ale i ona musela být více než spokojená.
Pak, již opět s uvázanou kravatou, zvoním na onoho souseda, ten přišel k mému autu, požádal o klíče a zkusmo nastartoval. Jako hodinky. Nevěřícně jsem kroutil hlavou.
„Můžu to zkusit projet?“
„Ale samozřejmě.“
Za deset minut byl zpět před barákem.
„Hele, to byla asi nějaká náhoda, či co. Vždyť šlape jako švýcary!“
Koukal na mě jako na blázna, já zmateně poděkoval, nabídl trapně půlkilo, rozloučil se a vyjel.
Na Travnou jsem přijel o tři hodiny později, ale vše se nějak vysvětlilo. Partneři problém pochopili, smlouvu jsme v příjemném prostředí místní hospůdky uzavřeli a já tedy svůj úkol splnil.
Na Travnou jsem přijel o tři hodiny později, ale vše se nějak vysvětlilo. Partneři problém pochopili, smlouvu jsme v příjemném prostředí místní hospůdky uzavřeli a já tedy svůj úkol splnil.
Noc v hotelu v Javorníku byla dlouhá, nudná, k nepřečkání. Hlavou šla jediná čtyři slova: Vilémovice, Michlerová, sex, autoservis, Vilémovice, Michlerová, sex, autoservis. Vilémovice…
Sobotní ráno jsem s nezájmem věnoval centru Javorníka, s jedinou, zato mlsnou myšlenkou. Bezhlavě jsem koupil kytici růží a vyrazil zpět na Uhelnou s vědomím, že mě čeká odbočka doprava se zastávkou tak na jednu dvě hodinky. Vše klapalo podle plánu. Odbočka, cedule Nové Vilémovice a kde to jenom je. Tady, tady jsem včera stál. Tady vpravo je ten Pánbůh na kříži, zde mi to chcíplo a tu je ten zvonek s tím sladkým příjmením. Zatím co mi tohle letělo myslí, jsem rozechvěle kráčel ke dveřím. Nad poštovní schránkou žádná Michlerová není. Ing. Troják Štefan. To musí být nějaká blbost. Zazvonil jsem. Na zápraží vylezl chlápek v papučích a na můj dotaz, kde bydlí paní Michlerová, odmítavě mává ploutvema.
„To jste se, pane, musel splíst. Tady u nás ve Vilémkách, žádná taková nebydlí a ani, co já si pamatuju, nebydlela. I když možná do odsunu co byl po válce…Ale dneska, po tolika letech…, já vám nepomůžu. Tendle barák? Ten postavili Němci někdy po první světové.“
„Tak děkuju a nezlobte se, že jsem vás obtěžoval. Jo nemáte náhodou v domě kachlová kamna z první republiky?“
„No jo, kamna tu sou. Je na nich i letopočet. Postavili je v devětadvacátým roce. Proč?“
„Ale jen tak, nezlobte se. Nashledanou.“
Sobotní ráno jsem s nezájmem věnoval centru Javorníka, s jedinou, zato mlsnou myšlenkou. Bezhlavě jsem koupil kytici růží a vyrazil zpět na Uhelnou s vědomím, že mě čeká odbočka doprava se zastávkou tak na jednu dvě hodinky. Vše klapalo podle plánu. Odbočka, cedule Nové Vilémovice a kde to jenom je. Tady, tady jsem včera stál. Tady vpravo je ten Pánbůh na kříži, zde mi to chcíplo a tu je ten zvonek s tím sladkým příjmením. Zatím co mi tohle letělo myslí, jsem rozechvěle kráčel ke dveřím. Nad poštovní schránkou žádná Michlerová není. Ing. Troják Štefan. To musí být nějaká blbost. Zazvonil jsem. Na zápraží vylezl chlápek v papučích a na můj dotaz, kde bydlí paní Michlerová, odmítavě mává ploutvema.
„To jste se, pane, musel splíst. Tady u nás ve Vilémkách, žádná taková nebydlí a ani, co já si pamatuju, nebydlela. I když možná do odsunu co byl po válce…Ale dneska, po tolika letech…, já vám nepomůžu. Tendle barák? Ten postavili Němci někdy po první světové.“
„Tak děkuju a nezlobte se, že jsem vás obtěžoval. Jo nemáte náhodou v domě kachlová kamna z první republiky?“
„No jo, kamna tu sou. Je na nich i letopočet. Postavili je v devětadvacátým roce. Proč?“
„Ale jen tak, nezlobte se. Nashledanou.“
Namátkou jsem zkusil ještě tři, čtyři partaje. I ten soused přes cestu, nějakej Šimáček, nezná ji ani mě. Fajn, tak buď jsem blázen, nebo ve Vilémovicích straší, i když takové strašení si dám líbit. Nebo je ves v pohodě, ale narazil jsem na zjevení, nebo působení nadpřirozených sil veskrze kladných. Dobro je třeba podporovat. Ježíš, jak já bych tu dobračku podporoval!
A proto se obrátím na Obecní úřad v Uhelné se žádostí o povolení vědeckého zkoumání na místě samém za účelem odhalení oné krásné Inge Michlerové, která mi pomohla auto zprovoznit (od té doby nevynechává) a také mužné sebevědomí vrátit (a od té doby nevynechávám).
Zároveň bych rád znal podmínky, za jakých je možno otevřít ve Vilémovicích autoservis. I když nevím, kdo by do něj jezdil kamsi na „Konec světa“. Kdyby ovšem Inge pomohla, mohl bych si s ní žít jako v ráji. Místo na auta, kterým nerozumím, bych šahal jen na ni a jakým způsobem by ona opravovala vozy, bych nechal výlučně na jejich čárech.
A proto se obrátím na Obecní úřad v Uhelné se žádostí o povolení vědeckého zkoumání na místě samém za účelem odhalení oné krásné Inge Michlerové, která mi pomohla auto zprovoznit (od té doby nevynechává) a také mužné sebevědomí vrátit (a od té doby nevynechávám).
Zároveň bych rád znal podmínky, za jakých je možno otevřít ve Vilémovicích autoservis. I když nevím, kdo by do něj jezdil kamsi na „Konec světa“. Kdyby ovšem Inge pomohla, mohl bych si s ní žít jako v ráji. Místo na auta, kterým nerozumím, bych šahal jen na ni a jakým způsobem by ona opravovala vozy, bych nechal výlučně na jejich čárech.