Nezáleželo mu na nás. Palčivý pocit, který rozervával celou moji bytost, namixovaný se smutkem z nikdy nepoznaného otce a ze ztracených let, kdy jsem možná mohl vyrůstat ve šťastné rodině… neustále se vynořovaly další a další pocity a pokaždé jsem skončil stejně. U lahve bílého vína, kterou jsem zaplnil prázdnotu uvnitř sebe.
„Na tátu se neptej, ten člověk pro mě přestal existovat,“ bývala matčina odpověď na mé časté, kdysi ještě dětskou fantazií podnícené otázky.
„Mám právo to vědět, mami!“ dožadoval jsem se jakékoliv informace. Marně.
V naší rodině se o něm nikdy příliš nemluvilo. Věděl jsem pouze, že se jmenoval Miroslav. Jako já.
„Tady to máme, odešel v roce 1968 a od té doby nejsou žádné další informace o jeho pohybu.“
Pamatuji si moment, kdy ke mně tato zpráva přišla a já pocítil alespoň malé uspokojení z odkrytí dílku skládačky. Neustálé otázky „proč“ mě přivedly ke studiu archivnictví. Mou největší touhou bylo najít odpovědi, bez kterých se žilo těžko. Moderní doba přála digitalizaci a s rozšířením internetu přišly další možnosti, jako pátrání na sociálních sítích.
„Tohle je bezvýchodné, musí přece někde být!“ slyšel jsem sám sebe nadávat, když jsem i po stém vyťukání jeho jména do vyhledávače na Facebooku nikoho takového nenašel.
„Život není fér...“ i tentokrát bouři emocí ukonejšila lahev vína.
„Jak jde vyklízení baráku? Zase jsi nespal?“ ptala se mě kolegyně s více než soucitným pohledem, když jsem se po ránu snažil vyhladit kruhy pod očima, jak jinak než hrnkem dvojité kávy.
„No, jde to pomalu, to víš, babička s dědou skladovali všechno, jako by měl přijít konec světa.“
„To znám,“ zasmála se. „Objevil jsi ještě nějakou stopu, kromě toho pohledu?“
Zamyslel jsem se. „Nemám příliš času. Věci na půdě procházím postupně. Představ si, co se tam dá najít za poklady; tenisové rakety z 20. let, děravé boty, tuny starých letáků a milion dalších věcí. Haraburdí, který by chtělo přeházet vidlema. Jak v tom mám najít nějaký vodítko k tátovi? Jediné, co jsem ještě našel, bylo album s jeho dětskýma fotkama… Věřila bys, že mi byl jako dítě celkem podobný?“
„Tak byl to tvůj táta… Myslíš, že je ještě naživu?“
„Těžko říct. Teď by mu mohlo být okolo 80 let, možná víc.“
„Proč myslíš, že se tě nesnažil nikdy kontaktovat? Věděl vůbec, že jsi na světě?“
Kolegyně zrcadlila i moje úvahy. Odpovědi jsem ale neznal. A tížil mě fakt, že se je zřejmě ani nikdy nedozvím.
Vydal jsem se znovu do domu se záměrem najít další stopu. Musím se líp dívat. Přece se známky tátova života před odchodem nemohly vypařit.
Po příjezdu mě čekalo nemilé překvapení. Dveře byly pootevřené.
„Zloděj!“ napadlo mě hned a opatrně jsem vešel dovnitř. Snažil jsem se být potichu a našlapovat jako myška, abych toho parchanta, až ho tady potkám, nevyděsil příliš brzy. Jak jsem to viděl v kriminálkách, šel jsem pomalu a nahlížel za každý roh, než jsem udělal další krok. Jenže nikde nikdo. Prošel jsem celé dolní patro. Všechno se zdálo být na svém místě. A pak jsem to uviděl.
„Co to…“ Puntíkovaný hrnek odložený na odkapávači a na lince otevřená dóza s kávou. Někdo tu byl!
Vrz… vrz, uslyšel jsem nad sebou kroky na půdě. A pak vrzání dřevěných schodů. Než jsem se nadál, ozval se za mnou cizí hlas: „Kdo jste?“
Hrůzou mi zatrnulo. Otočil jsem se a spatřil muže.
„Hej…! Co tady děláte?! Tohle je dům mé rodiny!“ se vzpurným výrazem jsem popadl vetřelce a přirazil ho ke stěně.
„Prosím, ne…,“ kňoural a snažil se sundat moje ruce ze svého kabátu. Přitom mu vypadla kniha, kterou držel a prásk! spadla na zem.
„Co tady kradete! Zavolám policii,“ slyšel jsem křičet sám sebe. Oči mi sjely na knihu. Uvědomil jsem si, že to je rodinné album.
„Počkejte prosím, všechno vysvětlím, nechci vám nic udělat, ani krást. Pusťte mě.“
Více jsem si ho prohlédl a opravdu měl k typickému lupiči daleko. Byl dobře oblečený a upravený. Mohl být podobně starý jako já. Dokonce vypadal trochu jako já!
„Hledal jsem své kořeny. Rozumějte, nevědět nic o původu své rodiny je velmi frustrující.“
Až po této větě mi došlo, že mluví s mírným přízvukem. V tom šoku mi vyschlo v ústech a nedokázal jsem vydat hlásku. Pustil jsem ho. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
„Otec i matka pocházeli z Československa, proto mluvím česky. Celý život byl otec tajemný a zasmušilý, nic mi nechtěl říct. Až na smrtelné posteli prozradil pravdu,“ vyprávěl jedním dechem a mně se podlomily nohy a běhal mi mráz po těle. Musel jsem si sednout.
„Litoval, že se nesnažil víc, když bylo znovu možné překročit hranice… Ani nevěděl, jestli jeho rodina žije, nebo ne. Žádné odpovědi na zaslané dopisy se mu nedostalo. Nakonec umřel na rakovinu. Já se rozhodl vypátrat, jestli mí příbuzní ještě žijí. Zvonil jsem tady, ale nikdo neotvíral. Předtím mi řekl, kde najdu klíč od domu. Byl tam, pod květináčem. A teď jste přišel vy,“ podívali jsme se navzájem do očí. Měl je stejně hnědé a vycházela z nich touha poznat pravdu.
„Já jsem Petr,“ podal mi ruku.
