Rychlost, při které se někdy moji zvaní hosti mění v hosty nezvané je občas až pozorohudná. Byt, ve kterém si pronajímám pokoj, je vesměs skladiště nevkusu. Buď to může být zaslepeností mojí spolubydlící, nebo její potřeba zaplnit místo po odstěhovaných dcerách.
Protože se chci vyhnout otázkám mých zvaných, později nezvaných, hostů... otázkám typu: "Proč na stěně visí keramický ryby?" nebo "To ty jsi si sem dala mrtě pavích per do obřích váz?" Protože velice často na tohle nemám energii, beru svoje zavné, později nezvané hosty přímo do svého pokoje.
Nezvaných hostů bylo v historii mého pobývání v tomto bytu již několik.
Nezvaných hostů bylo v historii mého pobývání v tomto bytu již několik.
V průměru jim bylo 25 let. Ve svých dnech se věnovali studiu či jiným aktivitám, které by byly v dnešní době považované za sexy činnost. Většina z nich měla tetování, nad kterými jsem často jen nadzvedla obočí. Mnoho nezvaných hostů byli bruneti, což je zajímavé, protože jsem se nikdy nepovažovala za nikoho, kdo by si vybíral podle typu. O některé z nich bych si bez zajímavé konverzace neopřela ani kolo. Někteří byli tak krásní, že bych jim bez toho, aniž bych je dobře poznala, svěřila samu sebe. Nicméně všichni do jednoho mají jednu věc společnou - všechny jsem je naposledy viděla v mojí malé izolaci, kterou je tento byt.
Všichni do jednoho vyšli dveřmi ven na chodbu ve večerních hodinách. Moment, ve kterém prošli rámem vstupních dveří, se jejich status změnil. Můj pohled na ně se nezvratně transformoval. Nezáleželo na tom, jestli byli někým, koho jsem milovala, nebo někým koho jsem si myslela, že jsem ho milovala, nebo někým s kým jsem se fyzicky sblížila.
Na tomto celém mi přijde zajímavý stejně opakující se tok událostí - host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host. Protože když se zamyslím nad mojí představou o hostech, kterou jsem měla zarytou hluboko ve mně deset let zpátky, je absolutně jiná než moje činy v tomto bytě. Možná to bylo mým naivním dospívajícím já, nebo za to můžu vinit filmy a knížky plné romantických výblitků o tom, co hosté v našich životech znamenají. Každopádně pravdou je, že když přijde na nezvané hosty a mojí figuraci v jejich příbězích, tak se nepoznávám.
Mojí dlouhotrvající potřebou bylo být někdo, koho si můj host do života vpustí a už v něm zůstane. Doufala jsem, že když budu touhu do hostů promítat, budou chtít to samé. Jenže vinou, jak už to bývá, obou stran, se mi toto chtění nepodařilo naplnit. Asi nezáleží na detailech těchto rozpadů. Podstatné je to, že v tento moment, kdy si lámu hlavu nad tím jak se správně vyjádřit, neumím zvrátit cyklus host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host. A jisté je to, že pokaždé, když nezvaný host projde dveřmi, a pocity se mění, těch pár kroků mezi mnou a chodbou na mě zanechává malé jizvičky.
Další jev, který nedokážu vysvětlit je to, proč se sama a dobrovolně pouštím do turbulentních vztahů, které na mě zanechávají rány? Odpověď chci hledat sama. Protože sama stojím v županu u dveří, které se právě zaklaply. Protože sama jsem se polibkem na tvář či rty rozloučila s mým hostem. Protože moje dveře a já samotná, tvoříme z hostů pozvaných hosty nezvané.
Všichni do jednoho vyšli dveřmi ven na chodbu ve večerních hodinách. Moment, ve kterém prošli rámem vstupních dveří, se jejich status změnil. Můj pohled na ně se nezvratně transformoval. Nezáleželo na tom, jestli byli někým, koho jsem milovala, nebo někým koho jsem si myslela, že jsem ho milovala, nebo někým s kým jsem se fyzicky sblížila.
Na tomto celém mi přijde zajímavý stejně opakující se tok událostí - host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host. Protože když se zamyslím nad mojí představou o hostech, kterou jsem měla zarytou hluboko ve mně deset let zpátky, je absolutně jiná než moje činy v tomto bytě. Možná to bylo mým naivním dospívajícím já, nebo za to můžu vinit filmy a knížky plné romantických výblitků o tom, co hosté v našich životech znamenají. Každopádně pravdou je, že když přijde na nezvané hosty a mojí figuraci v jejich příbězích, tak se nepoznávám.
Mojí dlouhotrvající potřebou bylo být někdo, koho si můj host do života vpustí a už v něm zůstane. Doufala jsem, že když budu touhu do hostů promítat, budou chtít to samé. Jenže vinou, jak už to bývá, obou stran, se mi toto chtění nepodařilo naplnit. Asi nezáleží na detailech těchto rozpadů. Podstatné je to, že v tento moment, kdy si lámu hlavu nad tím jak se správně vyjádřit, neumím zvrátit cyklus host - pokoj - slova - sex - cigarety na balkóně - dveře - nezvaný host. A jisté je to, že pokaždé, když nezvaný host projde dveřmi, a pocity se mění, těch pár kroků mezi mnou a chodbou na mě zanechává malé jizvičky.
Další jev, který nedokážu vysvětlit je to, proč se sama a dobrovolně pouštím do turbulentních vztahů, které na mě zanechávají rány? Odpověď chci hledat sama. Protože sama stojím v županu u dveří, které se právě zaklaply. Protože sama jsem se polibkem na tvář či rty rozloučila s mým hostem. Protože moje dveře a já samotná, tvoříme z hostů pozvaných hosty nezvané.