Prodlužovačka, model, stojan, světlo a papír v ateliéru - napsaly Emma Petit, Kateřina Hošková, natálie Hovorková, Regina Knapíková a Alena Zouvalová

PRODLUŽOVAČKA V ATELIÉRU

Emma Petit

Těsně nad podlahou dlouhé skleněné stěny se na mohutných sloupech, který drží sklo pohromadě, ukrývají moje zásuvky. Každý den v jejich blízkosti odpočívám. 

Ráno mě někdo z klidného kouta odtáhne do rušného středu haly, aby do mě zapojil elektrické topení. Pak se po téhle chladné místnosti rozehřejou malé horké body, ve kterých se usadí modelové. K nim se snaží studenti přesunout s těžkými stojany. Ti na mě furt nadávají, protože teď musí kolem mě složitě kličkovat. Neustále o mě zakopávají nebo mi drhnou tělo po betonové podlaze. 

Běda ale, aby mě na minutku odpojili a usnadnil si tak trasu. Žádný z modelů nechce totiž přijít o své teplíčko.

MODEL

Kateřina Hošková

Zavírají se mi oči. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ze spěchu jsem si doma zapomněl svůj modrý polštář, a tak sedím na tvrdém stole. Jako vždy jsem usazený v kreslírně, v otevřené hale, kde na mě i na kreslící studenty všichni dobře vidí. Jsem polonahý. Do konce hodiny zbývá ještě pěkných pár minut a já už jsem celý přesezený. Nesmím se pohnout, studenty by to mohlo zmást a některé i rozladit. Vždy si všímám jejich podmračených nesouhlasných pohledů, když svou ruku posunu, byť jen o centimetr výš. Dnešní osazenstvo sedí blízko mě a na místo kresby na velký formát, se hrbí nad skicáky, které mají položené na klínech. Ani pro ně tyhle pozice nemůžou být pohodlné.

Z únavy mě vytrhává pronikavý zvuk řezačky na papír, jenž je umístěna kousek od mého dnešního místa. S trhnutím se budím a vmžiku se usazuji zpět do své původní pozice.

STÁLÝ REZIDENT STOJAN

Alena Zouvalová

Vyčkávám. V tomhle rozsáhlém prostoru kreslírny se brzy najde ruka, co mě na mých kolečkách převeze na střed a začne s prací. 

Všude kolem je desítky takových jako já, ale ti jsou tupý a jen zabírají prostor – jsou jako pole jednotvárných náhrobků tyčící se nad všemi těmi lidmi. Já jsem jiný – jediného mě zdobí zářivý modrý nátěr. 

Většina stěn je ze skla, a tak vidím každého, kdo vchází, odchází nebo prochází, a žádný z nich o mě ani pohledem nezavadí. Není můj den. Namísto toho tu všichni sedí v kruhu a čmárají si na klíně. Malují, co taky jiného. 

Klasicky jsou přítomni polonazí modelové, osvícení těmi hřejivými světly. 

Seshora na mě shlíží dalších tucet těchhle kreslířů. Snad je na mě dobrý pohled a zachytí mě z dobré strany. 

Jak krásné by bylo vystoupat po těch schodech, přímo na ochoz, a taky koukat dolů na tenhle ten cirkus. Aspoň že hlavní principál tu dnes nehaleká. 

Dvojice právě přejde k vitríně, kde se nachází další z místních rezidentů – kostlivec. Nafoukaný až běda, jak si hoví ve vlastním hnízdečku a vytahuje se, že je tím nejlepším modelem. Je tu tolik harampádí, bordelu a hlavně papíru, všechno naštěstí stranou ať nepřekáží. 

Ach jo. Vyčkávám.

SVĚTLO
Natálie Hovorková

„Zase mě probudili.“ prošla do mě energie a rozsvítila jsem se. 

Jsem postavena vedle škaredého stolu a staré dřevěné židle. Kolem se postaví a posadí žáci. „To je fuška, svítit několik hodin,“ zablikala jsem svým žlutým světlem. Kreslírna je obrovská a celou ji stejně neosvítím, světlo dopadne jen na model, staršího pána, co už dobře znám, do míst, kde stojí v tichosti staré, unavené stojany. Práce opět začala.

JSEM BALICÍ PAPÍR
Regina Knapíková

Rozlehlou halou se hemží studenti. Jejich podrážky šoupou po uhlem zamazané podlaze a já vyčkávám až dojdou ke mně. Prostor je to veliký, plný stojanů větších než je člověk i já. Mám výhled na stůl kde vysedávají o pauzách modelky a stříbrné klece v pozadí plné všemožného harampádí. Nalevo ode mě mi dělají společnost obrázky zapíchnuté na nástěnce. 

Kreslená ústa mi občas našeptávají drby z fakulty co uši vedle zaslechly abych se zde nenudil a oči na mě pomrkávají. Když Boris hlaholil, že nejsou pouze kresbou oka ale opravdovým okem, nejspíš netušil, jak blízko pravdy je.

Sotva na něj pomyslel, zjevil se tu. Chlap jako hora si to sebevědomě vykračoval a halou se rozléhaly jeho průpovídky v moravském nářečí. Studenti začali přešlapovat nervózněji a postupně si to vykročili právě ke mně. Přišel první na řadě.Místností projel zvuk řezačky a já se zatetelil nadšením, co na mě dnes nějaký šikovný člověk nakreslí.