„Veverka! Vidíte?! Tam, tam!“ zazněl vzrušený dětský hlas a všech šestnáct hlav zvedlo oči jako na povel ke korunám stromů. Veverka, která nabrala na zimu hustší a tmavší srst, se jako modelka zastavila, zavlnila boky, zastříhala dlouhými střapci chlupů na uších a zmizela ve spleti větví mohutného smrku.
Sněží. Ráno bylo ještě všude šedavé sychravé nevlídno, ale během dopoledne se začaly tiše snášet první, zprvu nesmělé sněhové vločky, které jakoby zkoumaly terén a chystaly půdu pro své následovnice a s těmi se nyní roztrhl nebeský pytel.
Oddíl se zastavil jen na tu akrobatickou veverčí chviličku a už zase vyrábí svou stopu vinoucí se vzhůru svážnicovou lesní cestou. Do cíle už je nedaleko, ale do podvečerního šera, jakbysmet.
Durasova chata, které říkají Duraska sedí na romantickém palouku obklopena lesem. Běžný turista k ní nezabrousí, protože od značených turistických tras je bokem. Z Volské louky na západ, kolem studánky až na kopec Troják, na jehož vršku Duraska stojí. Duraska je lovecká chata a ne každý od ní má klíče. Oddíl Lazecká šlépěj je má. Sází na svazích pod Vozkou a Keprníkem stromky, odklízí drobnější větve, pozůstatky kácených stromů a jiné brigádnické práce. Odtud pramení jeho občasná výsada.
Tentokrát ovšem nebrigádničí. Tenhle pobyt si oddíl odmakal už ke konci a pak na začátku školního roku. Tahle výprava je výpravou za dobrodružstvím, hrami a romantikou jesenických svahů.
Dnes se zabydlí, navečeří a než zalehne do svých spacáků, jistě rozezvučí doteď ztichlou Durasku vyprávěním, hrami a písničkami u kytary. A tak se také stalo. Venku zatím vytrvale padá sníh a mění krajinu od dnešního rána k nepoznání.
Sobotní ráno rozprsklo své světlo po svazích. Slunce zařídilo dlouhé stíny, které rozvrstvily sněhobílou nadílku do celé škály barev. Od bílé až po šedomodré tóny. Napadlo asi patnáct centimetrů. V tom se ještě dá kráčet bez běžek. Stejně je s sebou nikdo nemá. Děcka mají přes ramena jen lehké chlebníky se svačinami a laskominami pro zvířátka. Hlavním cílem je najít někde pěkný smrček, který ozdobí tím, co kdo nese. Mrkví, plátky řepy, jablky, slaměnými koulemi, kaštany a najde se i pár bukvic a pro parádu i několik trsů červených jeřabin.
Dnešní program je nalajnovaný. Tenhle výlet, po návratu hodinka odpočinku, potom nařezat a nasekat dřevo, uvařit pozdní oběd a to už bude pomalu čas na nějakou večerní hru. Ujo, jejich vedoucí, spolu s Bohunkou a Ilonou určitě něco vymyslí.
Slunce, které se přehouplo na opačnou stranu kopců, opět natáhlo stíny do daleka, západní obzor zmodral a co nevidět oblohu rozzáří jiskřičky hvězd. Nejvyšší čas sesednout se kolem stolu, nalít do šálků kouřící čaj a zvědavě nastražit uši.
„Víte, děcka, kdo anebo co je to Yetti?“ zeptal se Ujo.
„Yetti je sněžný muž. Nikdo ho nikdy nechytil a žije prý v Himalájích,“ blýskla se znalostmi Nolís.
„Žije, žije, to je pravda, ale nejenom tam. Četl jsem v novinách, že jej někdo, jakýsi turista, zahlédl i tady u nás v Jeseníkách,“ rozvyprávěl se Ujo.
„A kde, kde?“ ozvalo se hned několik hlasů. Ti starší, zkušenější, už věděli, jaká asi bude Ujova odpověď.
„Prý to bylo tady docela nedaleko.“
„A on, ten sněžný muž, je veliký?“ zvídá Kozel.
„Ti, kteří tvrdí, že jej zahlédli, mluví o vysoké postavě. Yetti je údajně až dva a půl metru vysoký chlupatý tvor podobný lidoopovi nebo pravěkému člověku.“
„Tý brďo! Tak to je skoro jak barák,“ přehání Luďa.
„No, jak barák určitě ne, ale potkat bych se s ním nechtěla,“ pravila rezolutně Bohunka.
„S tím Yettim bude asi dneska večerní hra, že?“ s nadšením se ptá Nolís.
„S Yettim, s tím skutečným určitě ne. Jednak je svědectví o jeho pobytu tady v Jeseníkách hodně přitažené za vlasy, a i kdyby tu někde pobýval, stejně jako v Himalájích by se lidem určitě na hony vyhýbal. Myslím, že my z něj rozhodně strach mít nemusíme. Ale trošku jej do naší hry přece jen zapasujeme. Ale vyčkejte. Já nejprve všechno venku přichystám, pak vám vysvětlím pravidla a dáme se do toho, jo?“ řekl Ujo a už vstával od stolu.
Popadl přichystaný ruksak a už byl venku před Duraskou. Počasí jej potěšilo. Jindy by za hvězdnatou oblohu dal cokoli, ale fakt, že se rychle zatáhlo a z nebe se snášela další sněhová nadílka, mu hrálo do karet. Přesto doufal, že jde jen o přeháňku.
Po čtyřiceti krocích vyndal z batohu první zavařovací sklenici. Do sklenice spustil svíčku, navršil trošku sněhu, nahoře s dolíkem a do něj sklenici usadil a oplácal ji sněhem. Vznikl tak takový krtčí kopec s otvorem uprostřed. Když svíčku zapálil, rozzářila se nejen sklenice, ale hlavně, a to byl účel, celý sněhový obal. Vypadalo to úžasně. Na sněhové lampičky byl zvědavý, moc se těšil a skutečnost jej příjemně překvapila. Ujo odkrokoval další čtyřicítku a zopakoval proces s další sněhovou lampičkou. Zanedlouho jich lesní pěšinu zdobilo a osvětlovalo všech deset. U poslední zbudoval z kusu odloupnuté kůry stříšku a pod ni na prkénko poskládal do řady třináct větších figurek ze stolní hry Člověče, nezlob se! Po jedné pro každého člena oddílu. Bohunku, Ilonu a sebe vynechal.
Sněhové lampičky osvětlovaly v rovné linii trasu přímo od vstupních dveří Durasky. Zabloudit nešlo, žádné nebezpečí, úraz či něco podobného nehrozilo.
„Ticho! Ujo už je tady,“ vyhrkl někdo a všichni se hned seskupili okolo masívního stolu.
„Dneska vás čeká romantická stezka odvahy. Budete chodit po jednom kolem sněhových lampiček…“
„Co to jsou sněhové lampičky?“ skočil Ujovi do řeči Kozel.
„Tohle,“ řekl Ujo a otevřel dveře. Všichni se k nim nahrnuli a spatřili do hloubi lesa se táhnoucí krásné sněhové kopečky prozářené žlutě oranžovým světlem, které lehounce mihotalo. „A teď zpátky ke stolu! Vylosujete si pořadí. Každý půjde podél lampiček až k poslední. U ní si vezme jednu figurku, takovou,“ ukázal všem jednu, kterou vyndal z kapsy, „a tu přinese jako důkaz, že došel až na konec, a položí ji sem na stůl.“
„A co ten Yetti?“ vzpomněla si malá Anetka.
„Toho bude představovat právě figurka. Rozuměli jste všichni? Bojí se někdo tak, že určitě nepůjde? Dobře, tak Anetka a Lucka půjdou jako druzí spolu a ostatní si pořadí hned vysolujte. Ilono, máš papírky s čísly nachystané? Tak jdeme na to!“
Na desce stolu už stálo osm figurek. Jako devátý se vydal na lampičkovou trasu Kozel. Byl pryč sotva dvě minuty, když se rozrazily dveře a Kozel s očima navrch se vřítil dovnitř.
„Je tam! Já jsem ho viděl!“
„Co je? Koho jsi viděl?“ zeptal se Ujo.
„Yettiho.“
„Ale no tak! Ty, takový oddílový hrdina a nedošels na konec?“
„Říkám, že jsem ho viděl! Čuměl přímo na mě. Tak,“ ukazoval do výšky rukama, „tak byl velikej! Jak mě viděl, že ho vidím, zdrhal. Já taky.“ Kozel je zadýchaný, vyděšený a nezdá se, že by předváděl jen jedno ze svých obvyklých divadelních představení, která spolu s Romeem rádi dávali na oddílových akcích k dobru.
Úvodní informace, ten prolog o Yettim v Jeseníkách, si Ujo samozřejmě vymyslel jen proto, aby stezce odvahy dodal patřičné napětí. Věděl, jak pracuje dětská fantazie a teď ty kouzelné lampičky do toho, to by mohl být pro Šlépějáky pěkný zážitek, říkal si. Věděl, že žádný Yetti venku není, ale cizího člověka, který by nemusel mít zrovna kalé úmysly, toho vyloučit nemohl. Zodpovědnost za svěřené děti se hlasitě rozezvučela v Ujově hlavě a proto se rozhodl, ač nerad, hru předčasně ukončit. Bylo vidět, že většině ze zbývajících poutníků, ač se prve těšili, se ulevilo. Kozel vystrašil všechny.
„Ilčo, vem si to tady na povel, já se půjdu s Bohunkou podívat ven a zároveň zrušíme tu světelnou runway,“ oznámil Ujo, když na sebe házel bundu. „Baterku máš?“ zeptal se ještě Bohunky a sám tu svou sevřel pevně v dlani.
Nebylo nijak pozdě, přesněji bylo půl desáté večer. Obloha byla opět bez mráčku, přituhlo a měsíc, který se vyhoupl nad masiv lesů, šel do úplňku a snad i proto sníh pod ním jiskřil. Lampičky plály, nezhasla žádná z nich. Čerstvá sněhová pokrývka byla, až na stopy kolem lampiček, bez porušení. Žádné cizí stopy a to ani stopy zvěře Ujo s Bohunkou v nejbližším okolí neobjevili. Kozlova fantazie asi přece jen zapracovala na plné obrátky. Posbírali sklenice a vrátili se zpět do útrob Durasky.
Ujo nechtěl Kozla nikterak před ostatními zesměšňovat, a tak při následné debatě znovu probrali varianty všeho, co mohlo Kozla na cestě za figurkou Yettiho vylekat. Že by se mu vše jen zdálo, však dvanáctiletý kluk tvrdošíjně popíral.
„Třeba mezi stromy letěla sova. Ta je poměrně veliká, a když proletí nedaleko tebe a je téměř tma, snadno si ji můžeš splést s rychle se pohybující postavou. To se klidně mohlo stát, tak už se tím netrap,“ uzavřel debatu Ujo a na dobrou noc zahrál ještě pár písniček. S indiánskou ukolébavkou Ho, ho Watanay dnešní den uložili k spánku.
Ujo vstal ráno první. Těšil se, že všechny překvapí teplem a voňavým čajem. Než zaběhne ke studánce umýt se a vyčistit si zuby, zatopí. Tiše se oblékl, odemkl a vyšel do mrazivého nedělního rána. Kůlna na dřevo a kadibudka trůní za rohem. Ujo však až ke kůlně nedošel. Zaujalo jej něco, co …
Nevěřícně zíral na obrovské stopy. Vypadaly skutečně jako lidská bosá šlépěj, ale snad třikrát tak veliká. Stopy přicházely od lesa, obtáčely Durasku, bylo jasné, že jejich majitel stál i pod oknem společenské místnosti a zhruba stejnou cestou zase mizely ve smrčině mladého lesa. Po prvním nefalšovaném úleku se v duchu Kozlovi omlouval a přemýšlel, jak s úžasným objevem naložit. Nahonem nic nevymyslel.
A začalo znovu sněžit…