Vím, že nějakého mám. Jinak bych tyhle řádky vůbec nemohl psát.
Představuji si ho jako laskavého, milujícího a přijímajícího chlápka, který mi fandí, má mě rád a odpustí mi toho mnohem víc, než já sám sobě.
Bere na sebe různé podoby.
Včera třeba, když nám zachraňoval život, vypadal jako… ale ne, teď nejsem chronologicky správně! Musím postupně.
Takže: od jezera Mahodand, které vlastně žádné jezero není, jen se řeka na nějakou dobu rozšíří a zklidní, ale i to stačí k tomu, aby sem místní podnikatelé natahali lodičky, koníky, dřevěné boudičky a kolotoč, nám našla navigace cestu z města Kalam do Lamutaie přes hory s vrcholovým sedlem 3500 m n.m. a my jsme ji za to vděční, protože to byla přesně ta cesta, za kterou se vyplatí jet přes půl světa.
Z nenápadné ulice města utekla nejprve do hlubokých lesů, aby se vzepětím serpentin vyškrábala až k holým vrcholům ozdobených ledovcem a pak, nadýchaná svěžího vzduchu, se zase zpět vnořila mezi jehličnaté velikány, k pasteveckým boudám a nakonec se znovu stala prašnou ulicí v malém městečku pod horami.
Přes sedlo jsem na laně přetahoval pět chlapů v malinkém Suzuki. Teda řeknu vám, tihle chlápci dokážou naštvat.
Skáčete přes schody z balvanů, brodíte říčkami, v absurdních úhlech sestupujete do děr, abyste v ještě větším stoupání z nich vzápětí lezli. Máte 4x4 a zredukované rychlosti, libujete si, jak parádně si džípákujete a proti vám vyjede chlápek v dvojkolce se sjetejma kolama!
To, že tam je, odporuje zdravému rozumu, zákonům fyziky. Ale je to tak. Jo, jsou to otrhaný a otlučený stroje, ale jsou tam!
A jednoho takového, ze kterého vystoupilo 5 chasníků, protože to v 45 stupňovém stoupáku fakt nemohl rozjet, jsem dotáhl na vrchol. Komu čest tomu čest.
Po této lahůdce jsme pokračovali přes městečko Dir, podél Afgánských hranic do Chitralu. Průvodce i navigace slibovali sedlo v 3800 m n.m., ale tuto radost nám zkazili pákistánčtí silničáři novým 10 kilometrovým tunelem.
Údolí Chitral je nejseverozápadnější cíp Pákistánu, který na své západní i severní hranici sousedí s Afganistánem. Je to oblast, kde na sebe narazily v 19. století rozpínající se koloniální mocnosti. Velká Británie a Rusko. Mezi Angličany dobytým králostvíčkem a Rusy okupovaným Tádžikistánem, byla ponechána nudle Afganistánu. Vzniklo rozdělené Vachánské údolí, kde jsme se toulali při naší cestě z Mongolska domů. (Věrní čtenáři vědí, vy ostatní si o tom můžete poslechnout v audioknize, která je zdarma ke stažení na www.keramikas.cz/audio-kniha.)
Kdysi odříznutá oblast je dnes díky novému tunelu již přístupná celý rok. Chitralci se pomalu promíchávají s ostatními v tom tyglíku, který vytváří Pákistánce, tedy příslušníky vymyšleného národa, který je výsledkem mixu stovek etnik, a jehož společným jmenovatelem je Islám. Tento mixer pomalu rozmíchává i poslední stopy jinakosti.
Na jednu takovou mizející kulturu - kulturu Kalašů, jsme se jeli podívat do jejich údolí na západ, jak jinak, než k hranicím Afganistánu. Dojeli jsem do Chitralu (správní oblast, mnohosettisícové tisícové město), přejeli na druhý břeh řeky Kunar, a po něm chtěli dojet do údolí Kalash. Navigace nezvykle urputně trvala na jiné cestě než jsem měl vymyšlenou. A už v tom, možná, byla trpělivá snaha mého anděla...
Ale zkuste s Yakeenem soutěžit v urputnosti!
Takže: od jezera Mahodand, které vlastně žádné jezero není, jen se řeka na nějakou dobu rozšíří a zklidní, ale i to stačí k tomu, aby sem místní podnikatelé natahali lodičky, koníky, dřevěné boudičky a kolotoč, nám našla navigace cestu z města Kalam do Lamutaie přes hory s vrcholovým sedlem 3500 m n.m. a my jsme ji za to vděční, protože to byla přesně ta cesta, za kterou se vyplatí jet přes půl světa.
Z nenápadné ulice města utekla nejprve do hlubokých lesů, aby se vzepětím serpentin vyškrábala až k holým vrcholům ozdobených ledovcem a pak, nadýchaná svěžího vzduchu, se zase zpět vnořila mezi jehličnaté velikány, k pasteveckým boudám a nakonec se znovu stala prašnou ulicí v malém městečku pod horami.
Přes sedlo jsem na laně přetahoval pět chlapů v malinkém Suzuki. Teda řeknu vám, tihle chlápci dokážou naštvat.
Skáčete přes schody z balvanů, brodíte říčkami, v absurdních úhlech sestupujete do děr, abyste v ještě větším stoupání z nich vzápětí lezli. Máte 4x4 a zredukované rychlosti, libujete si, jak parádně si džípákujete a proti vám vyjede chlápek v dvojkolce se sjetejma kolama!
To, že tam je, odporuje zdravému rozumu, zákonům fyziky. Ale je to tak. Jo, jsou to otrhaný a otlučený stroje, ale jsou tam!
A jednoho takového, ze kterého vystoupilo 5 chasníků, protože to v 45 stupňovém stoupáku fakt nemohl rozjet, jsem dotáhl na vrchol. Komu čest tomu čest.
Po této lahůdce jsme pokračovali přes městečko Dir, podél Afgánských hranic do Chitralu. Průvodce i navigace slibovali sedlo v 3800 m n.m., ale tuto radost nám zkazili pákistánčtí silničáři novým 10 kilometrovým tunelem.
Údolí Chitral je nejseverozápadnější cíp Pákistánu, který na své západní i severní hranici sousedí s Afganistánem. Je to oblast, kde na sebe narazily v 19. století rozpínající se koloniální mocnosti. Velká Británie a Rusko. Mezi Angličany dobytým králostvíčkem a Rusy okupovaným Tádžikistánem, byla ponechána nudle Afganistánu. Vzniklo rozdělené Vachánské údolí, kde jsme se toulali při naší cestě z Mongolska domů. (Věrní čtenáři vědí, vy ostatní si o tom můžete poslechnout v audioknize, která je zdarma ke stažení na www.keramikas.cz/audio-kniha.)
Kdysi odříznutá oblast je dnes díky novému tunelu již přístupná celý rok. Chitralci se pomalu promíchávají s ostatními v tom tyglíku, který vytváří Pákistánce, tedy příslušníky vymyšleného národa, který je výsledkem mixu stovek etnik, a jehož společným jmenovatelem je Islám. Tento mixer pomalu rozmíchává i poslední stopy jinakosti.
Na jednu takovou mizející kulturu - kulturu Kalašů, jsme se jeli podívat do jejich údolí na západ, jak jinak, než k hranicím Afganistánu. Dojeli jsem do Chitralu (správní oblast, mnohosettisícové tisícové město), přejeli na druhý břeh řeky Kunar, a po něm chtěli dojet do údolí Kalash. Navigace nezvykle urputně trvala na jiné cestě než jsem měl vymyšlenou. A už v tom, možná, byla trpělivá snaha mého anděla...
Ale zkuste s Yakeenem soutěžit v urputnosti!
 |
| Na břehu divoké ledovcové řeky |
Prosadil jsme si svou!
Jeli jsme.
Cesta přes několik vesniček byla dramatická, ale to už jsme si zvykli. Vedla po břehu, spoutaném betonem a kameny, a vlny na řece byly i metrové. Pak se cesta pozvolna vyšplhala do asi padesátimetrové výšky, na hliněný břeh.
Na cestě nad řekou nas pozval na čaj...
A v tu chvíli zasáhl Anděl.
Změnil se na motorkáře, který nás posunky pozval, na čaj a svačinu, a vyzval k následování.
Z cesty nás odvedl do vesničky z kamene, která hnízdí na kopci nad řekou. Domy jsou jako malé pevnosti obehnány hradbami, a uličky historicky určené kozám a koníkům, byli tak uzounké a strmé, že jsme se s Mícou na návštěvu doslova vtírali. V jedné křivolaké uličce náš Anděl zmizel. Otočení nepřipadalo v úvahu, tak jsme museli pokračovat, až jsme se vyloupli na návsi. Malý to prostor, kde stály dvě auta a posedávalo několik mužů v našem věku. (Tím vždy jednoduše myslíme 40 - 60)
 |
| Hřadující pákistánští muži |
Vysvětlili jsme jim situaci, já si se všemi podal ruku, a jeden z nich, vesnický učitel si s námi začal povídat, pak nás pozvali na čaj, a nakonec se z toho vyklubala další lekce v pohostinnosti.
Safíd Rachman je muž, který již 20 let podniká v Emirátech. Tam, v Dubaji, se jeho dva synové starají o jejich obchody a on si užívá dovolenou doma ve vesničce Ourghouch.
Protože je pohostinný a bohatý, vybudoval si na to jeden dům. V tom jsme byli nejprve pohoštěni čajem a zákusky, a pak Safíd zavolal synovci, mladému studentovi, aby nás provedl po okolí, než bude hotová večeře.
Afiqovi je 23 a studuje obchod na univerzitě v Chitralu. Navrhl nám procházku po vesnici a k řece. Sestupovali jsme kolem hrázděných kamenných domů, až k cestě kterou jsme měli v navigaci.
 |
| Cestu nad řekou vzala voda |
A tam jsme přišli na to, že jak všichni místní vědí, je nějakou dobu podemletá a nepoužívá se!
 |
| Tak tohle by Míca opravdu neprojela... |
S hrůzou, a po špičkách jsme postupovali po okrajích cesty, ze které by se Míca zřítila 50 metrů do řeky. Zastavili bychom včas? Všimli bychom si že je to takhle nebezpečné?
Nevíme. Ale drahý Anděli, prosím dávej na nás dál pozor. Znáš mne, možná lépe než já sám, a víš jak si dokážu být někdy nebezpečný, a po jakých cestách tak rád chodím. Děkuji a doufám a věřím, že ti oplácím tím, že se nenudíš. Mírně otřeseni a šťastni, že jsme si mohli naši cestu takhle bezpečně prohlídnout, jsme na čaj navštívili rodiče Afiqa, a pak se vrátili k našemu hlavnímu hostiteli.
 |
| Vesnické zátiší |
Jeho žena si pravděpodobně v zákulisí pozvala nějaké sousedky, protože když začal Afiq, (jako synovec byl bezpečná spojka s izolovaným ženským světem), nosit na stůl, byla to opulentní hostina, kterou životem zaplatilo několik kuřat.
Rýže byla tak kvalitní a dlouhá, že jsme mysleli, že jsou to nudle. Lady fingers se rozvalovaly v úžasné omáčce a kuře bylo nejen pečené ale také marinované v různých sosech. K tomu zeleninové saláty, naan a dva druhy rýže. Všeho pro mnohem víc než nás pět, co jsme seděli na zemi kolem hostiny. Safíd, hostitel, jeho kamarád Afzel z Ayonu, Afiq, já a Satyjka, které jako ženě za západu je zde udělen dočasný statut muže.
Když byly odneseny zbytky, posadili jsme se ke stolu k vychlazenému melounu a Afzel připravil ke kouření hašiš. První odpadla Satyjka. Měli jsme nachystaný pelíšek na terase. Já se k ní přidal po hodině, ale muži klábosili dlouho přes půlnoc. Ráno, hned jak jsme se probudili, byla připravená nejvydatnější snídaně, jakou jsme kdy měli, kde se ke kuřatům přidali vajíčka na různý způsob a v mističce škraloupy z mléka, kalorická to pochoutka této časti světa.
Po několika hrnečkách čaje, mnohých podávání rukou, přáních šťastné cesty, jsme byli odvedeni k našemu vozu a mohli jsme odjet.Tentokrát ale jinou, bezpečnou cestou.
Můj strážný Anděli, ještě jednou děkujeme. Vrátili jsme se tedy na tu stranu řeky, po které jsme do Chitralu přijeli, pak kousek zpět, znovu ji přejeli u Ayonu a pak už mohli šplhat do údolí Kalaš.
Díky své staleté odlehlosti, zde mohla vzniknout kultura, která odvozuje svůj původ od vojáků Alexandra Velikého, který ve svém mnohaletém tažení procházel i těmito oblastmi. Ubývající počet místních stále věří v jediného, ale indeferentního Boha Dezaua, ale protože ten je příliš vzdálen jejich lidským starostem, modlí se a uctívají duchy, kteří mají různé kompetence. Připomíná to duchovní nauky severoamerických Indiánů.
Ženy jsou zde na ulicích, v barevných oblečcích pošitých korálky, svobodně se baví, oslovují nás a samozřejmě mají odhalené tváře.Milé bylo pozorovat jejich vzájemné pozdravy. Jedna druhé podala ruku, ta ji na hřbet políbila, a pak dostala, zase ne svoji ruku, políbení zpět.
 |
| Stařenka z Kalash valey |
Našli jsme si tady malý kempík, kde pod velikánskou moruší jsme byli sami, a kde jsme si vařili dobrůtky a odpočívali. Dali jsme si jeden den offroad. Tedy - bez jízdy :-)
V překvapivě krásném muzeu, daru to Řecké vlády, jsme se nejen dozvěděli, že řecký původ Kalašů je antropology dokázán, ale také detaily z jejich života.
 |
| Krásná budova muzea |
V muzeu jsme potkali od hranic první Evropany. Filmový štáb z Maďarska, který točil příběh o nadané hráčce kriketu, která pocházela z údolí a aby mohla hrát, musela předstírat, že je muž a dva maďarské horolezce, kteří se pokoušeli zdolat Tirich Mil 7760 m n. m., který celému údolí dominuje. Měli ale mizerné počasí a byli šťastní, že přežili, když je minula lavina.
 |
| Výhled na Tirich Mil |
S jedním z maďarských horolezců si Satya, před Kalaschským muzeem v Pákistánu, zazpívala česky Vínečko bílé, protože se pochlubil, že písničku zná. Pokud je pro Maďary čeština stejně mimořádný jazyk, jako pro nás maďarština, klobouk dolů.
Mnoho z toho, co vystavovalo muzeum nám ukázal mladý kluk z jedné vesničky, kterou jsme si šli prohlédnout. Mlýny na obilí se dodnes používají jako v muzeu, otevřel nám jednu domácnost a ta byla zařízena přesně jako komůrka v muzeu. Kamínka s tenkou rourkou uprostřed a malý pelíšek po straně. Vše pro snadné vytápění v zimě, s malinkým okýnkem.
 |
| Autentický interiér kalašské domácnosti |
Lidé zde po staletí žili v čase Kairo, v čase, který se odvozuje od vnějších přírodních jevů. I kalendářní měsíce se přizpůsobovaly skutečnostem. Mohlo se tedy stát, že jeden vesničan se ptal druhého: "Ještě máte listopad?" a odpověď mohla být: "Ne, ne. Už všechny listy opadaly. A vy?" "My ještě jo. Ještě je jich pár na moruši," mohla pokračovat konverzace. Smrt se uctívala třídenním tancem a sdílením obětované kozy.
A na návsích jsou dodnes používaná místa na taneční oslavy různých fází, jejich cyklického života.
Je proto s podivem, že tato kultura se pomalu rozpouští v Islámu. Do vesniček pronikli malé mešity, lze zaslechnout meuzina a je vidět ženy v čádorech i burkách.
Ve všech třech údolí zbývá cca 3000 Kalašů. Nechají se místní ženy zavřít doma a zahalit strachem mužů? Nebo svým vlastním z jinakosti?
A pamatujete si jaká barva Vám, jako dětem vznikla, když jste smíchali všechny ty zářivé a barevné kolečka v krabičce vodovek?
My už jsme to v naší Euroatlantické civilizaci udělali.
 |
| Míjení se na těchto cestách je každodenní dobrodružství |
Z údolí Kalash jsme znovu kolem Chitralu postupovali dál na sever a pak západ Pákistánu.
Vlastně v horami vynuceném odstupu kopírujeme tu nudli Afagnistánu, o které jsem psal na začátku.
Včera jsme se po celém dni vyšplhali do sedla Shandur 3 800 m n.m., Satyjka chtěla zastavit pod ním, ale mně tam něco táhlo, a ano. Byl tam Yaččí sraz.
 |
| Planina u jezera v průsmyku Shandur |
Na zatím nejkrásnějším místě na spaní. U jezírka na náhorní rovince, mezi šestitisícovkami s bělostnými čepicemi, jsem se potkal s bratry Yaky.
Hlavní býk mne zdravil přátelským vrčením a telátka protože se nemusela zdržovat pasením, dováděla kolem Míci.
O cestovní se říká, že je to způsob jak se o sobě hodně dozvědět.
No, když jsem dneska odřel Mícu, při protahování se kolem bagru, který mi nechal na průjezd nad řekou, jen nepatrně místa, nedozvěděl jsem se o sobě nic nového.
Jsem pořád v některých situacích strašný vztekloun. Vylétl jsem z auta a zkoprnělého silničáře, jsem ošklivě seřval. Česky.
No, když jsem dneska odřel Mícu, při protahování se kolem bagru, který mi nechal na průjezd nad řekou, jen nepatrně místa, nedozvěděl jsem se o sobě nic nového.
Jsem pořád v některých situacích strašný vztekloun. Vylétl jsem z auta a zkoprnělého silničáře, jsem ošklivě seřval. Česky.
 |
| Údržba silnic probíhá za provozu |
A to ze dvou důvodů. Za prvé, v angličtině zdaleka neznám tolik šťavnatých slov abych si ulevil a za druhé, protože jsem věděl, že jsem nespravedlivý, a vlastně jsem ani nechtěl, aby mi rozuměl. Nějakou tu práci, jsem za ta léta sebepoznávání na sobě už přece jen udělal. Mohl jsem jet opravdu pomalu i když čerstvě nahrnutá cesta se mi v padesáti metrech nad řekou nezdála pevnou. Mohl jsem trvat na tom aby uhnul, mohl jsem to prostě udělat jinak. Neudělal.
Za to jsem pak nadával sobě. Myslím, že i Anděl strážný si zacpával uši. Nejen Satya.
Co z toho plyne? Nedá se nic dělat. Je to tak, mám k osvícení daleko. Kdepak, tenhle život nebude poslední. Ještě mnoho životů se mám co učit a co objevovat. Haleluja.
Po odření Míci jsme pokračovali na západ do Gilgitu, ale silničáři v nekonečném boji s přírodou, dešti a sněhy, upravovali a na pár hodin zavřeli silnici. Proto jsme to po jejím zprůjezdnění zapíchli na břehu řeky Gilgit a ráno brzičko konečně dojeli do stejnojmenného města.
Potřebovali jsme vyměnit dolary a koupit SIMku od jiné společnosti, protože UFONE tady na severu nefunguje. Bylo z toho několikahodinové zbytečné pobíhaní po městě. Místní se nám snažili pomoct, ale ne. Je Muharram a dva dny volna mají zrovna telefonní společnosti a směnárníci.
Odjeli jsme tedy do Upper Naltaru, do vesničky, kde jsem před 20 lety trekoval mezi políčky brambor.
V celém údolí byla jediné špeluňka na spaní. Byla zrovna sklizeň a nad ohýnkem z natě místní vařili čerstvě vykopané zemáky, které se mnou sdíleli. A úplně na konci jsem sjížděl do Gilgitu po bláznivě křivolakých necestách na džípu naloženém plnými pytli a připadal jsem si jako Hanibal když jel na slonovi přes Alpy.
Tak to už je dávno pryč. Do vesničky vede asfaltka a v ní jsou desítky guesthousů. Co zůstalo je parádní necesta nahoru k jezerům ve výšce 3200 m n.m.. Pákistánští turisté si ve vesnici najímají teréňáky a jezdí se na tu parádu dívat.
V celém údolí byla jediné špeluňka na spaní. Byla zrovna sklizeň a nad ohýnkem z natě místní vařili čerstvě vykopané zemáky, které se mnou sdíleli. A úplně na konci jsem sjížděl do Gilgitu po bláznivě křivolakých necestách na džípu naloženém plnými pytli a připadal jsem si jako Hanibal když jel na slonovi přes Alpy.
Tak to už je dávno pryč. Do vesničky vede asfaltka a v ní jsou desítky guesthousů. Co zůstalo je parádní necesta nahoru k jezerům ve výšce 3200 m n.m.. Pákistánští turisté si ve vesnici najímají teréňáky a jezdí se na tu parádu dívat.
15 kilometrů jsme jeli dvě a půl hodiny. Pak ještě popošli půl hodiny a našli romantické pastviny pod ledovci.
Pak, až na jeden pickup všichni odjeli a my mysleli, že máme celé Modré jezero jen pro sebe.
Ale ne, ne.
Osazenstvo pickupu přišlo s místním pastevcem a začali strašit, že jsou tu lvi, tygři (mysleli asi sněžné leopardy), lišky, a když ani to nezabralo, tak že banditi. Nedali jinak a já musel jet v noci k nižšímu jezeru. Teprve tam nás nechali spát.
Noční džípákování je další level, do kterého mne posunuli místní plašani.
Ať vám všem pomáhají jen klidní a moudří lidé, a ať všechny levely, do kterých se dostanete, krásně zvládnete.
20.07.2024
Yakeen publikuje své zážitky z cest na yakovo-blog.cz.
