NA PODRÁŽCE
Kateřina Surmová Žiju pro umění. Kresba živého modelu mě naplňuje nevýslovnou radostí. Už se těším, až se jako každé úterý rozpliznu po papíře a zachytím skutečnost, skutečnost okem umělce!
Celý týden odpočívám v její skříňce v malé umolousané krabičce, a když mě pak vytáhne, spolu s kamarády tužkou, špejlí a hadříkem, vím, že bude zábava.A už má v ruce tužku, čára za čárou, linie za linií, zaplňuje papír. Teď nastane ta část, kdy má anatomii hotovou, a začne stínovat. Teď přijdu na řadu já.
Položí mě na bok, neopatrně škobrtne o své prsty a najednou padám, padám až tam dolů na špinavou zem. O tomhle mi vyprávěla kolegyně guma: než se naděju, budu zvednut na – vzápětí mi křupne páteř okovaná bota jakéhosi emaře. A už se nesu po kreslírně na podrážce. Ale, co to nevidím?
Všechny tyhle kresby kolem; jsou tak dramatické, tak temné, plné stínu! Mám tomu rozumět tak, že je má umělkyně nějaký ufňukanec, který se uhlu bojí? Že nevyužívá můj plný potenciál? Jsem dopálený! Seškrabte mě z podlahy a dejte do ruky někomu, kdo ví co dělá.
Celý týden odpočívám v její skříňce v malé umolousané krabičce, a když mě pak vytáhne, spolu s kamarády tužkou, špejlí a hadříkem, vím, že bude zábava.A už má v ruce tužku, čára za čárou, linie za linií, zaplňuje papír. Teď nastane ta část, kdy má anatomii hotovou, a začne stínovat. Teď přijdu na řadu já.
Položí mě na bok, neopatrně škobrtne o své prsty a najednou padám, padám až tam dolů na špinavou zem. O tomhle mi vyprávěla kolegyně guma: než se naděju, budu zvednut na – vzápětí mi křupne páteř okovaná bota jakéhosi emaře. A už se nesu po kreslírně na podrážce. Ale, co to nevidím?
Všechny tyhle kresby kolem; jsou tak dramatické, tak temné, plné stínu! Mám tomu rozumět tak, že je má umělkyně nějaký ufňukanec, který se uhlu bojí? Že nevyužívá můj plný potenciál? Jsem dopálený! Seškrabte mě z podlahy a dejte do ruky někomu, kdo ví co dělá.
ZAPADLÝ
Marie Rysová
Na zemi leží kousek uhlu. Černého uhlu. Toho, se kterým kreslíme pondělní figury. Leží lehce nakřivo a většinu z něj někdo musel rozšlápnout. Kdo to asi byl? A věděl o tom? Někdo si ho přeci i musel do kreslírny přinést. Schází mu? Stihnul ho použít?
Možná ne.
Možná někdo opracoval větvičku a poté jí dal vypálit jen proto, aby někomu spadla ze stojanu a nikdy se nedotkla papíru.
Kolik kreseb by stačil ten uhel nakreslit, kolik figur zobrazit, ale nenakreslil a nezobrazil. Teď je sám na podlaze, většina z něj zeje v prachu a je přehlížen.
Je mi z toho smutno, tak zvednu ten malý použitelný kousek, co z něj zbyl a dám ho do krabičky k ostatním. Možná ještě není pozdě.
