 |
| Foto: Bohuna Kopřivová |
Národní park Loh Buaya Komodo
V rybářském městě Labuan Bajo na ostrově Flores si najímáme starou loďku a vyrážíme za obávanými obry. V Indonézii jich žije poslední pět tistíc. Plujeme mezi desítkami ostrovů a ostrůvků. Indický oceán tu má různé odstíny modré a voda je naprosto průhledná.
Po dvou hodinách jsme na ostrově Rinca (Rinža). Je tam varanů víc, než na známějším Komodu, podle kterého se největším ještěrům na světě říká komodský drak. V dospělosti měří přes tři metry, váží kolem metráku a rychle běhá. Kousnutí je jedovaté.
"Běhá až dvacetikilometrovou rychlostí, má výborný čich, šedesát ostrých zubů a je velmi chytrý," upozorňuje náš průvodce Jalang, vyzbrojený na půldenní výlet dřevěnou vidlicí. Nafasovali jsme ho hned po zalacení vstupného do národního parku.
Obcházíme obra velkým obloukem a vydáváme se na trek po ostrově.Kousek od přístavu vidíme pod domky na dřevěných kůlech pěkně tlusté, ale mírumilovně vypadající ještěry. Jsou mazaní, říkám si. Vědí, že při vylévání zbytků z domácnosti něco dostanou, a tak mi připadají jako obří domácí mazlíčci... Ale asi nebudou. Náš ostražitý průvodce je se svou vidlicí stále v pohotovosti.
Varani si nás však nevšímají.
"Jak to, že jsou jedovatí? Jako hadi?" zajímám se."Ne, mají ve slinách až padesát různých kmenů bakterií způsobujících infekci," vysvětluje Jalang a zároveň upozorňuje, že v posledních letech byly na ostrovech Komodo, Rinca, Gili Motang, Gili Dasami a Flores, kde žijí poslední kolonie těchto ohrožených zvířat, několikrát zaznamenány smrtelné útoky na lidi.
"Běžně chodím se dvěma turisty," říká náš průvodce. "Maximálně," přehlíží naši tříčlennou skupinku a dodává: "Ale často se najímají i tři průvodce k jedné osobě."
Ještěři u řeky
Slunčko žhne, je téměř čtyřicet stupňů. Náročná stezka vede převážně savanou, kde nejsou téměř žádné stromy. Na cestě vidíme důkazy toho, že varani napadají buvoly, kterých je tu plno a jsou mnohem větší, než varani. Buvolí lebky a kosti se válejí kolem pěšiny, ale varaní lebky nikde.
"Při lovu buvolů způsobí varan oběti malé zranění, které infikuje svými jedy. Rána se zanítí a buvol pak pomalu čtrnáct dní umírá na otravu krve. Pak se varan vrátí a začne hodovat. Sežere vše... i kopyta."
U řeky se nám plní naše přání. Vidíme varany volně žijící v přírodě. Někteří jsou opravdu urostlí, do tří metrů jim moc nechybí. Objevují se další a další. Dokonce přichází buvol.
Čekáme, co se bude dít. Je to ohromně vzrušující.
K žádnému souboji však nedojde.
Ještěrů stále přibývá, je jich tu už hodně a my nevíme, co vyfotit dřív.
Vypadá to, že jsme jim lhostejní. Spoléháme se na péči našeho ochránce.
Jalang se však rozhodne, že se naučí fotografovat. Vezme můj foťák a vybíhá za varany. Vůbec se nechová jako udatný rytíř, který nás před těmito prehistorickými tvory uchrání mávnutím mečem, ale jako zvědavý pětiletý kluk, který poprvé dostal do ruky pistolku. A zatímco si klidně fotí, vzdálenější skupina ještěrů se vydá naším směrem. Když se ta monstra dají do pohybu, jde z nich opravdu strach.
Překvapuje nás, jak jsou rychlí. Ustujujeme a vyděšeně řveme na našeho ochránce.
Jalang konečně vrátí foťák a odhodlaně popadne vidlici. Ta se nám zdá vůči postupujícím obrům a hlavně jejich množství poněkud subtilní. Vůbec nechápame, co bude Jalang dělat, až půjde opravdu do tuhého. A co budeme dělat my?
Oddechmene si, když se varani konečně vydají jiným směrem.
Tak to byl adrenalin.
Ostatně on jde strach i z místních buvolů. Nikde mi nepřipadali větší.
Posledního, ale malého varánka vidíme už bez bodygarda při odchodu z vesnice do přístavu. Určitě se nás bál víc, než my jeho. Honili jsme se za ním s foťákama i kamerou. Byl skvělý. Když nám utíkal moc, otočil se a čekal na nás. Asi ho bavilo hrát si na honěnou. Nebo na modela.
Háčky k příběhu Bohunky
Nataša Richterová
Nejvíc varanů komodských nežije na komodách, jak by se pdle jejich jména slušelo, ale na ostrově Rinca. Se setkání s komodskými draky, jak se jim také říká, mám lehce nervózní pocit, řekla bych skoro... strach. Ale ten já nemám, ten si na cestách zakazuju. Je to zbytečná emoce.
Náš průvodce se zatím nechová jako udatný rytíř, který nás před těmito prehistorickými tvory uchrání mávnutím mečem, ale jako zvědavý pětiletý kluk, který poprvé dostal do ruky pistolku. Hraje si nadšeně s naším foťákem, a kdyby nám těď nějaký varan zkřížil cestu, asi by si ho ani nevšiml.
Hana Hermanová
Jenom kouskne
Když vás kousne, nepřežijete. Žralok vás musí sežrat, hroch rozdrtit, včely se nadřou až hanba a samy při tom zahynou. Varan jen kousne. Nic víc. Nečistí si totiž zuby, pacholek. Jmenuje se podle ostrova Komodo, kde vlastně vůbec nežije. Varan komodský. Nic z toho si ovšem odvážný a nezodpovědný fotograf divočiny Bohouš nepřipouští. Varan se k němu přibližuje, mrská ocasem, vyplazuje rozeklaný jazyk a myslí si: "Tak na tohodle Indiana Jonese ze Satalic jsme tu čekali."
Marek Bucko
Přimhouřené oči, po celém šedočerném těle výrůstky jako masivní brnění a žlutý rozeklaný jazyk. Tak nás vítá na břehu ostrova Rinca obrovský varan. Je to tvor z doby dinosaurůa budí respekt. Není divu, že si lidé berou průvodce na ochranu. Většinou každý jednoho, někdy i více. U nás je to naopak, jsme tři na jednoho průvodce.
Bohuna Kopřivová
Cítím ohromení a úžas, když se ke mně sune obrovská hora masa. Ještěr varan komodský, který si pamatuje dinosaury. Dokáže spořádat buvola, antilopu i člověka. Můžu ho vidět tady na ostrově zblízka. A taky on vidí mě.
Alexandra Safi Narwa
Blízké setkání s drakem
U rostrova Rinca v Indonézii zažijete pravěk. Na těle má brnění ze šupin a jeho žlutý rozeklaná jazyk budí respekt. Komodský drak, jak se říká indonéským varanům, nás vítá už v přístavu. Nasedáme na loďku a míříme k ostrovu Rinca. "Zdejší varani jsou nejmohutnějšími ještěry na světě," říká náš průvodce. On a jeho dřevěná vidlice nám mají zaručit, že nás na pět kilometrů dlouhém treku žádný varan nesežere.
Jana Venzlů
Zatrne nám a zvolňujeme krok, když zahlédneme prvního varana komodského. Ajaj. Nejsou to žádní hipíci, jsou to divocí svraštělí starci se solidními zuby. Přitahujeme je jako mucholapka. Brnění, ani armádu statných ochránců s sebou nemáme. Jak jen vyvázneme z téhlo monstrózní smršti dinosaurů?!
Vendula Beaujouan Langová
Dorazili jsme na ostrov Rinca, kde žije největší kilonie varanů komodských, jedněch z mála přeživších fosílií na Zemi. Jsme zde na návštěvě. Jedná se o velmi inteligentní zvíře. Při lovu buvolů, kteří jsou mnohem větší, způsobí oběti malé zranění, které infikuje jedy, obsaženými ve svých slinách. Je jich více jak padesát. Buvol pomalu umírá čtrnáct dní. Po této době se vrací a začíná hodovat.
Bohumil Kopřiva
Paráda, dráčci, vidím je. Jsou krásní. Jen domů bych si je nevzala.
Jitka Bucková
Původní verze:
Touláme se po Indonesii
Blízké setkání s opravdovým drakem
Na ostrovu Rinca má být víc varanů než na nejznámějším Komodu, podle kterého se těmto obrům také říká komodský drak. Najímáme si starou loďku a hurá za největšími ještěry na světě. Nejen plavba mezi desítkami ostrovů a ostrůvků je zážitek, voda má různé odstíny modré a je naprosto průhledná. Asi po 2 hod. jsme na místě. Hned v přístavu jsme uviděli obrovského komodského varana, který vypadal, že vítá návštěvníky. Je to nádherné zvíře. Na těle má brnění ze šupin a jeho žlutý rozeklaný jazyk budí respekt. Obcházíme jej velkým obloukem, prý běhá až dvaceti kilometrovou rychlostí. Vydáváme se na asi 5 km dlouhý trek po ostrově, samozřejmě za doprovodu místního průvodce vyzbrojeného dřevěnou vidlicí. Kousek od přístavu vidíme pod domky na dřevěných kůlech pěkně tlusté, ale mírumilovně vypadající ještěry. Jsou docela mazaní, vědí, že něco dostanou při vylévání zbytků, a tak mi připadají jako obří domácí mazlíčci. Ale asi nebudou, náš průvodce je ve pohotovosti se svou vidlicí. Ale nevšímají si nás. Cesta je dost náročná, je téměř 40°C a vede převážně savanou, kde nejsou téměř žádné stromy a sluníčko opravdu žhne. Cestou vidíme důkazy toho, že varani napadnou buvoly, kterých je tu plno. Jejich lebky se válejí kolem pěšiny, ale varaní lebky nikde. U řeky se nám plní naše přání, vidíme volně žijící varany. Někteří jsou opravdu urostlí, do tří metrů jim moc nechybí. Objevují se další, a dokonce přichází buvol. Je to ohromně vzrušující a čekáme, co se bude dít. Bohužel, k žádnému souboji nedošlo. Ještěrů stále přibývá, je jich tu už hodně a my nevíme, co vyfotit dřív. Jsme jim lhostejní, a spoléháme se na péči našeho ochránce. Ten se však rozhodl, že se naučí fotit, vzal mi foťák a začal běhat za varany. Zatímco si klidně fotil, skupina ještěrů se vydala naším směrem. Když se ta monstra dají do pohybu, tak z nich jde opravdu strach. Překvapuje nás, jak jsou rychlí, a tak hned ustupujeme a voláme na našeho ochránce. Konečně vrací foťák a bere vidlici. Ta je ale vůči těm obrům a množství docela subtilní. No nevím, co by dělal a my taky ne, kdyby šlo opravdu do tuhého. Oddechli jsme si, když se varani vydali jiným směrem a náš průvodce řekl, že běžně chodí tak max. s dvěma turisty (my jsme 3), ale někteří si berou i 3 průvodce k jedné osobě. Tak to byl opět adrenalin. On jde strach i z buvolů, nikde mi nepřipadali větší. Posledního, ale malého varánka vidíme už bez bodygarda při odchodu z vesnice do přístavu. Určitě, se nás bál víc než my jeho. Stopovali jsme ho, tedy lépe řečeno honili, s foťákama i kamerou a byl skvělý. Když nám utíkal moc, otočil se a čekal na nás, asi ho bavilo hrát si na honěnou.
