Vážení cestující - napsala Kamila Doktorová

„Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku z důvodu mimořádné události na trati S7.“
Nade mnou se sklání lidské tváře a účastně mě pozorují. Připadám si, jako bych dřepěla ve studni a tam shora ke mně přicházely paprsky světla. Vrací se mi paměť. Rychle si začínám vzpomínat, co se stalo.
Ráno pršelo jako už několik předešlých dní. Šla jsem na vlak jako obvykle. Měl zpoždění a lidí přibývalo. Jeden spoj zcela vynechal. „Konečně je tady,“ oddechla jsem si a usmála se na Beátu, známou tvář, která se vynořila v čekajícím davu. „Vida, alespoň mi cesta lépe uteče,“ těšila jsem se, že budu mít s kým si povídat. 

Vtěsnaly jsme se dovnitř osobáku, který vypadal jako tramvaj. 

„Nemá druhé patro,“ všimla si Beáta. Neměly jsme, kam si sednout, zůstaly jsme v prostoru u dveří. Dav houstl s každou další zastávkou. V Chuchli se neotevřely dveře. Docházel mi kyslík. Prosebně jsem se dívala, jak krajina ubíhá za okny. 

„To vydržím,“ ujišťovala jsem se v duchu.
Naskočila mi varovná kontrolka: „Dělej něco!“ Začala jsem ze sebe sundávat svršky a cítila jsem, že mě síly opouštějí. Otočila jsem se na Beátu a vypravila ze sebe: „Není mi dobře. Kdybych padala, tak mě chyť!“
„Budu si na tebe muset dát příště pozor,“ říká Beáta. Ležím na lavičkách Smíchovského nádraží. Madla mě mačkají do zad. „No není to tu zrovna zařízené pro nějaké polehávání…“ 

Déšť ochlazuje vzduch, který nasávám plnými doušky, až se s toho rozklepu zimou. 

„Ty mě děsíš,“ promlouvá ke mně Beáta. „Najednou se začneš svlíkat a přitom se pořád usmíváš, když mi říkáš, že ti není dobře. Mám ti zavolat záchranku?“ 

„Děkuju,“ odpovím jí, „ale už je mi líp.“ 

Jsem vděčná, že je tady se mnou.
Od té doby na vlak nespěchám. Pozdravím jeho zadní světla a počkám si na další.