Ve sklepě - napsala Zdena Součková

Ukázka z detektivky:
Hlavní hrdinka Karolína má nejlepšího kamaráda Bedřicha, který je na chlapy. Seznámí Karolínu s Kamilem a začnou se dít různé podezřelé věci. 

Kamil často chodí za sousedkou Marií a něco tají. A není to jenom nevěra...

„No já teda do toho sklepa určitě nepůjdu,“ otřesu se odporem jenom při tom pomyšlení. „Než bych se prodrala tou armádou pavouků, co vždycky číhá hned za dveřma, to si radši na ty brambory nechám zajít chuť! Nevím taky, na co jsme kupovali metrák brambor, když tak málo vaříme!“

„Metrák to není a vaříme náhodou dost. Kdo ti tam chodil, když jsem tady nebydlel, aha?“ říká Kamil.
„Nikdy mě ani nenapadlo tam jít. Jednou jsem se tam byla podívat, a stačilo. Jen tma, a pavouci, brrr.“
„Vidíš, a mě to nevadí, já ti pro ty brambory rád zajdu.“
„Strávíš tam vždycky půl hodiny, to by mě zajímalo, co tam tak dlouho děláš.“
„To víš, já ti to řeknu, a začneš tam chodit taky,“ směje se Kamil.

Za naší ulicí, vzadu za zahradama, je cesta kolem celé naší čtvrti až do lesa. Je to v podstatě taková polňačka, lidi tam chodí se psama, občas projede někdo na kole. Já projdu zahradou a zadní brankou, pak přejdu tu cestu. Je tam řada sklepů vykopaných do stráně. Jsou tady odjakživa.
Dřív jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale když je teď Kamil tak divnej, začíná mi to vrtat hlavou. Úzkostlivě si hlídá klíče a hodně často teď do toho sklepa chodí. Kromě brambor tam nic jinýho není. Nebo je? 

Nedávno jsem viděla sousedku Marii, jak jde s klíčema v ruce od sklepů, to bych se divila, co tam zrovna ona mohla hledat? Chtěla jsem se jí zeptat, ale pak jsem na to zapomněla.
Kamil se sprchuje, využiju příležitosti a mrknu na ty jeho klíče. Má jich o hodně víc než já. Takže – od baráku, od garáže, od dílny, to by souhlasilo, ty mám taky. 

Ale co tenhle stříbrnej klíč? A ten malej s přívěskem? Ty neznám. 

Pracovní klíče má zvlášť… Nedá se nic dělat, budu se muset do toho sklepa přece jenom podívat.
Marii říkat nebudu, jestli tam chodí taky, tak je to podezřelé. Teď vlastně ani nevím, jestli šla Marie ze svého sklepa, jestli nešla z našeho? Ale blbost, už asi začínám být paranoidní...

Jen co Kamil odešel do práce, vyzbrojím se smetákem proti pavoukům a odhodlaně vyrážím. Za dveřmi jsou hned schody dolů. Dveře strašlivě vržou. Nechávám je otevřené dokořán a zapřené kamenem, aby se za mnou nezavřely a šlo dolů aspoň trochu světla. Schody ze starých cihel už se trošku drobí, musím dávat pozor, kam šlapu. Stará omítka se místy odlupuje a křupe pod nohama. Dole ve sklepě jediná slabá žárovka matně osvětluje střed místnosti, zbytek je v šeru. Je tam trošku cítit vlhko a plíseň, do toho smrdí ty brambory, asi už začíná některá hnít. Pavučin je všude opravdu dostatek, v jednom rohu je bedna s bramborama. Až vzadu u stěny stojí v šeru plechová skříňka, jaká bývá v šatnách. Ta tady nikdy předtím nebyla. Na jejích dveřích je bytelný visací zámek. Tak to je hodně divný.

Svěřila jsem se Bedřichovi, když jsme se zase jednou sešli sami.
„Teď mě začíná docela mrzet, že jsme tě s tím Kamilem seznámili. Mě se moc nelíbil, ale je to Reného kamarád, tak jsem myslel, že bude v pohodě. Mimochodem s Reném si v poslední době taky moc nerozumím, po pravdě mi už hodně leze na nervy, a to víš, jak jsem tolerantní. Myslím, že někoho má. Pořád je někde pryč, lže mi, a je děsně nervózní.“
„To jsme dopadli! Jestli nám nebylo líp spolu.“ 

Mlčky sedíme a sklesle hledíme do svých sklenic. Ovšem po další skleničce lahodného Tramínu se chmury začínají rozpouštět a vymýšlíme plán. Musím nějak získat klíč od skříně, využít příležitosti, až nebude Kamil doma, a jít prozkoumat obsah skříně. Jednoduché jak facka, u stolu s vínem. Ráno ale vidím nereálnost takového plán. Bůhví, kdy se mi taková příležitost naskytne, to může trvat měsíce, jestli vůbec. A my tak dlouho čekat nemůžeme. Ani karty mě nepotěšily. Sice jsem vytáhla Eso holí, nový začátek, energie a vůbec pozitivní věci, ale zároveň Věž, kde se všechno hroutí. Sice se tím dělá místo těm novým začátkům, ale je to dost nepříjemný proces. Tak nevím.

A najednou je to tady. Včera byl Kamil na nějaké pracovní oslavě (Marie byla doma, kontrolovala jsem to…) a domů přišel v povznesené náladě. Tak si ani nevšiml, že mu na sedačce vypadly z kapsy klíče, které jsem duchapřítomně zastrčila pod polštář. Kamil je skoro abstinent, má spoustu různých alergií, a alkohol mu nedělá dobře. 

Někdy se nechá od kolegů přemluvit a druhý den trpí. Dřív mi ho bývalo líto, hodně jsem ho obskakovala, vařila čajíčky, ale už mě to přešlo. A dnes mi to vyloženě udělalo radost.
„Kde mám kruci ty klíče?“ 

Kamil už zuří, a vztekle lítá po bytě. Tvářím se, že hledám taky, přičinlivě nakukuju pod sedačku a nechápavě kroutím hlavou: „To není možný, dyť si na ně dáváš takovej pozor, nikdy je nevyndáváš doma z kapsy, tvoje klíče, to je taková paní Colombová. Vím, že je máš, ale nikdy jsem je neviděla“, neodpustím si rýpnutí. Kamil mě ale moc nevnímá, je vidět, že ho to opravdu rozhodilo. „Nenechal jsi je včera v práci?“

Už mě nebaví předstírat hledáni, nemůžu se dočkat, až se vypravím do sklepa. Kamil se zarazí, zdá se, že se trošku uklidnil: „Ježiš, ty jsi hlava, věříš, že mě to nenapadlo? V rychlosti se tam sjedu podívat, musím si pak honem lehnout, aby mně nepraskla lebka. A ty mně hezky uvaříš ten tvůj čaj a budeš se o mě starat tak jako dřív,“ snaží se být milý. 

V rychlosti bere kabát a spěchá k autu. Tak honem, mám to promyšlený. Vezmu si košík, kdyby mě někdo viděl, tak jdu pro brambory. Jenom na sebe hodím svetr, klíče do kapsy, tady pozor, musím vzít i svůj klíč od sklepa, kdybych se náhodou srazila třeba s Marií. Ještě klíče od baráku, už mám plný kapsy klíčů. Nedočkavě vyrážím přes zahradu, Kamil má tak čtvrt hodiny do práce, je sobota, tak žádnej velkej provoz. Čtvrt hodiny z práce, chvilku bude hledat klíče, takže počítám, že mám tak čtyřicet minut, než se vrátí. To bych měla bohatě stihnout.

„Dobrý den, paní učitelko, taky vás ráda vidím…., s pejskem na vycházku?“, zrovna moje bývalá učitelka Jelínková, největší drbna ve čtvrti, ta zase bude půl hodiny vyzvídat, „nezlobte se, jdu jenom pro brambory, vaří se mi tam polívka, tak musím spěchat,“ marně se snažím vycouvat z dosahu paní učitelky. Tik tak, zní mi v uších, zatímco nepřítomně přikyvuju přívalu jejích slov. „Už je mi zima, tak se mějte hezky…“ skáču jí doprostřed nekonečné věty.

„Ahoj Pavle, ty ještě jezdíš na kole? V takové zimě?“ křečovitě se usmívám na bývalého spolužáka. „Jo, do sklepa pro brambory.“ Zrovna teď, provoz jak na Václaváku, Pavla jsem před tím neviděla aspoň půl roku. Tik tak, tik tak…„Nezlob se, je mi už zima, teď mě tady držela Jelínková. Radši jeď, než po tobě taky skočí.“

Sakra, nevzala jsem si ani hodinky, ani mobil. I sebelepší plán má svoje trhliny. Vůbec netuším, kolik mám ještě času. Dveře od sklepa nechávám jenom pootevřené, aby to nepřitahovalo nežádoucí pozornost. Mávám košíkem před sebou, abych náhodou neprošla nějakou pavučinou, ale Kamil si asi udržuje čistý průchod. Slabá žárovka jen spoře osvětluje střed sklepa, musí tady mít nějakou baterku, asi ve skříni. Nedočkavě se vrhám na zámek. Klíče se mi zamotaly v kapse, vyklouznou mi z ruky a ztrácí se ve tmě. Bože, to je jak naschvál. 

Šmátrám v prachu po podlaze, konečně jsem je nahmatala, Tak teď opatrně. S tlukoucím srdcem otvírám skříň, uvnitř jak v ruské matrjošce, další skříňka, spíš trezorek. Rozčíleně prohlížím Kamilovy klíče. A tady je ten malý klíček, který neznám, ten zkusím. A je to. Zpocené ruce se mi třesou, srdce divoce tluče. V trezorku je několik velkých obálek. Zatají se mi dech. Tolik peněz po hromadě jsem ještě neviděla, opatrně nakouknu, to by tak chybělo, abych něco vysypala. To musí být stotisíce minimálně. V

e druhé obálce eura. Ta poslední je nejtenčí, tam jsou jen nějaké doklady. Podlomí se mi kolena, je to Kamilův oddací list, je ženatý s nějakou Marií, za svobodna Pospíšilovou. V hlavě mám neuvěřitelný kolotoč otázek. Co to všechno znamená? Co všechno mi ještě Kamil tají? 

Do toho se vmísí nějaké zvuky shora ode dveří. Zhasne světlo, se skřípotem se přibouchnou dveře, a slyším, jak nahoře někdo zamyká. Úplně se mi podlomila kolena, po zádech mi stéká studený čůrek potu. Je absolutní tma, do ticha slyším jenom zběsilý tlukot svého srdce a pulsující šumění v uších. Jenom teď neomdlít. Najednou jako bych se probudila z nějakého snu, je opravdové tady a teď, syrová realita. Že jsem se nepodívala po té baterce, třeštím oči do tmy, někde tam musí být. 

Začíná mi být zima, třesu se zcela neovladatelně. Jak si oči trošku přivykly ve tmě, začínám rozeznávat obrysy věcí. Přece jenom proužek světla prosvítá nahoře pode dveřmi. Honem zastrkám listiny zpět do obálky, snad jsem nic nepomíchala. Zamykám trezorek, a klíče znovu mizí ve tmě na podlaze. Musím na všechny čtyři, poslepu šátrám prostorem, je mi do pláče. Teď mi něco přeběhlo přes ruku, trošku asi ječím, vlasy mám zježené tak, že úplně cítím, jak mi hrůzou šediví. Mám dojem, že se všichni pavouci světa vrhli na moje tělo, všude mě lechtá a svědí. 

Konečně mám klíče, spíš pomoc boží, než že bych je sama našla. Poslepu zavírám skříň, zacvakne visací zámek. Jak se teď dostanu ven? Trošku to připomíná moje sny se studnou, no tak to na tom ještě nejsem tak zle. 

Začínám trošku přemýšlet. Dveře nevyrazím, nemám místo k rozběhu. Ani tak by se to asi nepovedlo. Mám volat přes dveře o pomoc? Ale kdo je asi na druhé straně, že má klíč? Ví někdo, že jsem tady? Opatrně stoupám po schodech, teď už mě čas netrápí, Karel už musí být dávno doma. Napadne ho, že jsem tady? Nebo to byl on a schválně mě tady zamknul? Už jsem nahoře, opatrně poslouchám, jestli neuslyším nějaké hlasy.

„Karolíno, jsi tam?“ Už mám asi halucinace, slyším Bedřicha! „Haló, Karolíno…“
„Neřvi Bedřichu, někdo mě tady zamknul, nemůžu ven!“
„Nikdo tady není, podstrč mi klíče pode dveřma, odemknu ti“.
„Ten velkej svazek pode dveřma neprojde, nemůžu oddělat ten jeden klíč, je tady tma“.
V té panice mě ani nenapadlo, že si můžu rozsvítit!
„Ty nemáš svůj klíč?“ Lovím svůj klíč z kapsy a už si ani neříkám, že jsem úplně blbá.
„Bedřišku, miluju tě, všechno ti povím, teď honem domů, je mi zima a Kamil je už určitě doma.“
„Není, zvonil jsem, a když nikdo neotvíral, tak mě napadlo, jestli nejsi na zahradě. A na cestě mě paní učitelka obsáhle informovala, že jsi šla pro brambory, tak mi to bylo jasné.“
Podávám Bedřichovi prázdný košík: „Ani ty brambory nemám…“

„Karolíno!“ 

 Zní to jako ostré prásknutí bičem, Kamil utíká přes zahradu s divokým výrazem v očích. Musím vypadat hrozně, určitě mám pavučiny ve vlasech, cítím, jak jsem celá rudá rozčilením. Jsem odjakživa strašně čitelná, každý hned pozná, že se něco děje. „Co tady děláš?“ Kamil se tváří tak hrozivě, že se začínám bát.
„Šli jsme pro brambory,“ zachovává chladnou hlavu Bedřich, „Karolínka říkala, že je ti špatně, tak ti chtěla uvařit polévku“, lže Bedřich s přehledem a mává prázdným košíkem. „Víš, že by do sklepa sama nikdy nešla, tak jsem se nabídl…“ Kamilovi se viditelně ulevilo: „a tak se vykašleme na polívku, pojďte dáme si kafe a vy si můžete otevřít flašku“, křečovitě se směje Kamil.

Doma unaveně padne na sedačku, neklidně se zavrtí a zpod polštáře vytáhne svoje klíče. Jak to ten Bedřich udělal netuším, ale jsem zcela mimo podezření, protože zrovna vařím v kuchyni kávu. Miluju Bedřicha!
Zpětně jsem pak zjistila, že moje výprava do sklepa trvala zhruba padesát minut. Klaplo to teda na vteřinu, ještě teď se mi klepou kolena. Vůbec si nedokážu srovnat v hlavě, co všechno jsem v té skříni objevila. Naštěstí Bedřich udržuje nezávaznou konverzaci, Kamil je šťastný, že má svoje klíče. Tajně jsem si v kuchyni musela loknout Ferneta, abych se trošku vzpamatovala.
Už se nemůžu dočkat, až to budu Bedřichovi vykládat. Určitě ho něco rozumného napadne.


Úkol - časový zámek:
Jedna z možností, jak se vyhnout „vatě" v příběhu je časový zámek. Tj. příběh se odehrává v nějakém daném časovém úseku a nemůže se libovolně roztahovat. Děj musí plynout. Zámek může být „libovolně" dlouhý, ale je předem daný. Během jedné hodiny, jednoho dne (24 hod.), než vybuchne bomba, než začne hořet, než dojde letadlu palivo, než se loď potopí, než dojede vlak do stanice... Čím kratší časový úsek, tím to může být lepší a dynamičtější příběh.