Vůně čaje - napsala Helena Opršalová

Alena otevřela dveře do bytu a bylo jí, jako by ty samé dveře otevřela před dvaceti lety. Tehdy v nich stál táta a jí bylo asi sedm. Stěny malé předsíně potažené červeným kobercem pro ni znamenaly vstup do jiného světa. K tátovi do bytu. Vždycky tu měla pocit, že za každým rohem se skrývá nějaké překvapení. Něco příjemného, snad tajemného, jen přesně nevěděla co. Možná to ale bylo jen tím, že byt má spoustu rohů. Je malý, ale takový klikatý, takže se tu najde dost místa pro fantazii.
„Pojďte dál,“ řekl táta a z předsíně pronikla až k Alenině nosu ta známá vůně. Čaj s rumem. Netušila, jak je to možné, ale celý byt byl tou vůní nasáklý. Možná v tom ale nebyl žádný zázrak. Když totiž a mámou zatočily kolem jednoho ostrého rohu doprava, ocitli se v malé kuchyni, kde na lince stály tři hrnky.
Táta se trochu šibalsky usmál a dal kapičku rumu i do Alenina hrnku.
„Na ovonění.“ vysvětlil. Nikde jinde čaj takhle nechutnal. Tátův čaj s trochou mlíka, spoustou medu
a kapkou rumu byl jedinečný. Alena si ho mnohokrát zkusila připravit, ale nikdy nebyl takový, jako pila v dětství v tátově kuchyni.
Když teď sama stála ve dveřích do tátova bytu, napadlo ji, že v tom možná zázrak byl. Červené koberce dala strhnout a stěny vymalovat. Většinu nábytku prodala a staré dřevěné parkety vypadaly po rekonstrukci jako nové. Byt byl k nerozeznání. A přeci. Ať se v bytě pohnula kamkoliv, měla pocit, že ji doprovází vůně čaje s rumem.