Neděle
Stojíme na betonovém molu, já a můj muž. Blíží se půlnoc a nikde nikdo. Všude kolem se válí rybářské sítě. Taxikář nás před chvílí vysadil na souřadnicích, které jsme zadali do aplikace. Když jsme mu sdělili, že tam má čekat katamarán s našimi přáteli, pochybovačně vrtěl hlavou. U mola kotví jen samé rybářské lodě. Katamarán ani jeden… Ale támhle v dálce něco bliká. Světlo na stěžni! To budou naši!
Pondělí
Ráno obětujeme Poseidonovi nejlepší nápoj, který na lodi máme. Prosíme o božskou ochranu. Vážně! Jsme v Řecku, nikdy si nemůžeme být jistí, že báje a pověsti neovlivňují dnešní realitu.
Úterý
Ostrov Kea. Vplouváme do zaniklého starověkého města. Pod průzračně čistou hladinou rozeznáváme stopy zřícených staveb. Na okolních skalách pozůstatky chrámů a antické divadlo. Kamenný amfiteátr má dodnes skvělou akustiku. To nás zláká. Zpíváme a recitujeme básně, jsme tu jen my a je nám hezky, tak nějak vznosně na duši. Máme pocit, že bůh Dionýsos, který vládne nejen vínu, ale i Múzám, se na nás usmívá.
Středa
Při odjezdu z romantické azurové zátoky motor najednou drb! A příšernej zvuk! Sakra! Záďové lano spadlo do vody a namotalo se na lodní šroub! Průser! Kapitán vybavený šnorchlem a ostrým nožem se vrhá do vln. Lano uvolní a motor se, díky bohům, rozběhne.
Čtvrtek
Z luxusní jachty, kterou míjíme, na nás volá člověk. Líbí se mu jméno naší lodi, totiž Hermés. Tvrdí, že je spoluvlastníkem firmy Hermès. Té firmy Hermès! Luxusní kabelky, šperky, parfémy, kabelky! Máváme na sebe. Počkat! Cože to říkal? Že má kabelky s sebou? Mezi ženami na palubě vypukne šílenství.
„Stát! Chci kabelku Hermès!“
„Já taky!“
„Ne, říkal, že má jen jednu!“
Žena přes palubu! Málem... Bylo to o fous!
Pátek
Athény, bleší trh. Je libo starou lampu? Kanape? Skleničku? Knihu? Knihu! Sáhnu namátkou po tlusté zdobené vazbě v regálu. "Jak ovládnout pudy a touhy - katolický rádce“. Škoda. Mám jen malý baťůžek, ale tohle mě vždycky zajímalo.
Sobota
Athénskou Akropolí se táhnou zástupy lidí. Selfíčko, cvak a šup do města na gyros. Ale vnímá někdo z těch turistů zdejší doteky bohů? Co nás, dnešní lidi, táhne do Řecka? Do Athén?
Pátek
Athény, bleší trh. Je libo starou lampu? Kanape? Skleničku? Knihu? Knihu! Sáhnu namátkou po tlusté zdobené vazbě v regálu. "Jak ovládnout pudy a touhy - katolický rádce“. Škoda. Mám jen malý baťůžek, ale tohle mě vždycky zajímalo.
Sobota
Athénskou Akropolí se táhnou zástupy lidí. Selfíčko, cvak a šup do města na gyros. Ale vnímá někdo z těch turistů zdejší doteky bohů? Co nás, dnešní lidi, táhne do Řecka? Do Athén?
Suneme se v davu po mramorových stupních, po nichž lidé stoupali před tisíciletími, aby obětovali bohyni Athéně, ale zajímá někoho, jací lidé to byli? A našli bychom s nimi dnes společnou řeč? Oni měli své bohy. Radili se s nimi, báli se jich. Žili s nimi.
Co máme my? Co obětujeme? U východu z Akropole pohladím zlatobílý mramor. Tak zase někdy příště, Athéno, Poseidone, Dionýse! V odpověď mi Zefyros, bůh mírného západního větru, pocuchá vlasy. Takže proč se do Athén vracím já? Já se vracím k bohům.
