Anděl v autě - napsala Míša Čápová

„Co koukáš,“ mrmlám si v duchu pod peřinou. Právě jsem si zkazil náladu. Leží vedle mě v postýlce patnáctiletá dcera, její každé oko kouká jinam a já mám zase tu čest vidět před sebou důsledek alkoholu ve spermii. 

Ve své spermii. Aspoň tak to říkala babizna kořenářka. Že prej je to odvděk mého pijáckého období.
„Hohlé láno, fati,“ snaží se mi popřát krásný den s hýkavým úsměvem, marně však. 

Ta mi ho nikdy nedopřeje. Den, ani celý život.

„Nečum na mně, ti říkám, snídani ti už dělá máma,“ zavelím nahlas.
„Nebuď na ní tak škaredý, vždyť víš, že ti stejně nerozumí. A koukat bude pořád. Jedním a tím samým směrem. Kdy už to pochopíš?“ houkne z kuchyně prosebně Madla.
Ona byla vždycky v klidu. Chápající, hladící, milující mě i ji. Občas jen se slzou v oku. Proč se herdek někdy nenaštve? 

Není přece možný, že by svou dceru chvilkami nechtěla vrátit tomu prý všemohoucímu.
Já bych to udělal s radostí. To její pokažený tělo mi zničilo zbytek života. Nikdy se neuživí, takže to znamená makat až do smrti smrťoucí. Nikdy neodejde z domova, takže ten její křečovitý rádoby úsměv se slinou v koutku mi nikdy nezmizí z očí. Nemluvě o plínkách, plínkách, plínkách. Proč?
„Ty už se zase lituješ, že jo?“ přináší mi Madla do postele hemenex. A jak jinak, má pravdu.
„Hm, se musím aspoň trochu v duchu vykecat, ty mně vždycky odpálkuješ,“ konstatuji fakticky a ona 

se pousměje. Ví, že mám pravdu, ale nehodlá mi ani tentokrát darovat pár slov pochopení, pohlazení nebo jen drobné utišení.
„Proč tu energii darovat dospělému, když ona ji potřebuje 24 hodin denně,“ tvrdí mi často. Kde čerpá ona sama? Hergot, ať mi dá na to všechno nějakou kuchařku. Návod, jak se z toho nezbláznit.
„V kolik vyrážíš? Stihneš s ní ještě zacvičit?“ nedaruje mi moji osobní chvilku sebelítosti.
„Nemůžu, musím otevřít restauračku. Přijde na ranní zase ta nová,“ zakroutím hlavou a už se nemůžu dočkat. Ta číšnice přišla před měsícem a mrkala na mě tak dlouho, až jsme se domrkali do postele. Vypnula mi hlavu, sepnula znovu toho kovboje mezi nohami a rozjeli jsme už několikrát rodeo. 

Pak jsem si z toho musel pokaždé zapálit. Po několika letech. Výčitky naskakovaly z kouření i z té jízdy, ale. Ale bylo to lepší než antidepresiva.
„Pa, už razím, holky. Přeju klidnej den,“ usměju se na obě dvě a s radostí zaklapnu dveře.
„Končím. Spíš skončím. Madla neví, že dlužím řezníkovi, tenhle měsíc jsem ještě nezaplatil vejplaty 

a ty dvě na mě zase vykouknou doma. Zahulím si a picnu to tam. S marjánkou v žilách mě to nebude bolet. Vezmu si jí od tý mojí pracovní mrkačky,“ koluje mi hlavou shluk myšlenek.
Jel jsem, dostal, zahulil, jel, picnul. S airbagem to však bylo marné. Myslíte, že se někdo může zabít 

ve 40km v hodině? Ať žije sjetý kochající se přírodou.
„Jéžiš, tady je tak hezky, ten zelenej les. Proč?“ pamatuji si poslední větu před nárazem a pak, jak si lehám na obrovský balon. To vše mi zlomilo jen krční obratel, ruce, otřáslo obrovským svalem pod lebkou a nechalo žít.
„Jak sis mohl dovolit chtít zmizet? Nechat to všechno na mně?“ ječí po pár dnech v nemocnici Madla. Ona křičí! To pro ni musel být velký šok.
„Našli ti v autě dopis na rozloučenou. A prej jsi spal s tou vaší novou číšnicí. Odešla. Že nebude chrápat s psychicky labilním šéfem, co jí ještě navíc nedal ani vejplatu,“ brečí u postele a já v duchu přidávám myšlenku „kterej se ještě navíc neumí ani zabít.“
Za pár týdnů už ležím doma. Ruce mi pořád ještě nefungují, hlavu můžu natočit jen napravo. 

Směrem k ní. Daruje mi svůj labilní úsměv. Je pro mě, pro tátu. Za pár vteřin mě zahltí i jedním pohlazením. Mezi šprešličkami postýlky se objeví křečí sevřená dlaň puberťačky a plácne mě do čela. Hřeje to. Je tady pro mě, já pro ni. Smějeme se.
Víme? Já určitě a ona je možná dál než já. Pán Bůh mi musí nadělit nápad na bouračku, abych souznil 

s vlastní dcerou a vyšel ze starého zabedněnce. Dík za tu marjánku.