Biodanza - napsala Jana Bednářová

,,Ježíš, mně se tam nechce,“ skoro vykřikne Marie. ,,Ale potřebuju se nějak hýbat, cvičit, nebo tančit, jít mezi lidi, cokoli.“ Povzdechne si.
Venku leje, je pošmourno, vlezlo. Vlhké studené vlezlo. Z léta se skokem stal podzim. 

Tělo ani hlava na to nejsou připravené.
Marie se rozhoduje vyrazit na kurz Biodanzy. Je to její třetí pokus. Neví přesně, co to obnáší. Nechá se překvapit, jestli to byl dobrý nápad. Tichý hlas intuice, povel rozumu nebo výplod zmateného mozku. 

Je novolunní a zatmění měsíce. Různé ezo zprávy nelžou. Fakt je jí divně. Nálada i emoce jako na houpačce. Nejdříve si v rozevláté euforii fandí: 

„Vše zvládnu. Všechno bude dobrý.“ 

Náhle ji přiklopí deprese. 

„Holka, jsi fakt v prdeli. Věčně unavená, nic tě nebaví, nic Ti nedává smysl,“ brblá Marie. „Stará, blbá bez věna,“ jízlivě konstatuje na svou adresu, variaci na známé Malá, tlustá bez věna.
Deprese a úzkost se zastavily vedle ní, deprese vlevo a úzkost vpravo. Zase. Hlas v hlavě vyrypuje. „Hezky sis ten život zařídila. Takto jsi to chtěla?“ Je držák, neutichne a pálí jednu otázku za druhou. „Proč si myslíš, že právě Ty můžeš být šťastná a spokojená? Proč nemáš fungující vztah, práci, domov? Proč nejsi jako ostatní?“
Marie na něj vybafne. „Protože su jiná, no! Nezapadám do škatulek!“
Zahledí se do roztančených větví stromu stojícího naproti oknu bytu. Po jeho kmenu prohání rezavá veverka černou. Marie se mírně usměje a s lehkou závistí k nim prohodí ,,Vy se máte, holky.“ 

Najednou se zarazí a tiše si připomene poslední období svého života. „ Dva roky. Už dva roky mám pocit, jako když stojím za prosklenou stěnou. Stojím a hledím jak žijí druzí a mně ubývá život. 

Chci se zapojit, přidat se k ostatním, ale nejde mi to. Jen je pozoruju. Mě se netýká nic z toho, co se tam venku za stěnou odehrává. A když vykročím... Krok, dva. Pak najednou tři kroky zpátky a padám. Padám. Ta jáma snad nemá dno. Nemám sílu vstát. Kolikrát ještě? Chci mít klid, nic neřešit. Nebýt.“

„Tento způsob života, zdá se mi poněkud nešťastným.“ Smutně upraví výrok klasika. 

Sklopí hlavu a odevzdaně vydechne. Zadrží dech. Po chvílí se nadechuje, pomalu zvedá hlavu. 

Její smutné oči hledají pomoc na obloze.
,,Musím něco změnit.“ rozhodne pevně.
Já tu biodanzu zkusím, do třetice všeho dobrého.
Co je vlastně ta biodanza? Nejdřív si myslela, že je to nějaká, málo chutná, bio omáčka. Ale na webu se dozvídá. Biodanza je celostní systém lidské integrace a organické obnovy založený na prožitku intenzivního tady a teď – tzv. vivencie. Vznikl v 60. letech v latinské Americe, jeho tvůrcem je profesor Rolando Toro. No, z tohoto vysvětlení strýčka Googla o moc chytřejší není. Zkusí další odkaz. Vivencie je vymyšlené slovo, které znamená prožitek tady a teď. A přesně o tom je lekce biodanzy. 

Tance a „cvičení“ jsou za sebou poskládány tak, aby se prožitek prohluboval. Plynule a bez velkých skoků, ale zároveň neztrácel na intenzitě a síle.
Marie ukončí vyhledávání.
Konečně vyráží. Je deštivý večer. Biodanza je každou středu od sedmi do devíti večer. 

Marie k ní nemá jednoznačný postoj. Zatím neví přesně, co si o ní myslet.
„Co neprožiješ, nepochopíš. Můžeš o tom číst stohy knih a moře informací.“ Prohodí k sobě.
Jde za prožitkem. Marie je na místě. Převléká se do pohodlných bavlněných šatů a tmavých ponožek posetých bílými a červenými srdíčky. Tím naruší černotu oděvu i potemnělou duši v unaveném těle.
Lektorka, Lenka, v sále jógového studia v centru města: 

„Milé ženy a dnes vítám i dva muže, to nás těší, vítejte. Na úvod se společně posadíme do kruhu.“ Dokola kolem hoří ozdobné svícny, je přítmí. Vonné tyčinky jsou, naštěstí, příjemné citrusovo - levandulové vůně. Marie rychle spočítá kolik je účastníků, taková její menší úchylka. Počítat lidi, svíčky, lustry a vše, co v prostoru, kde se právě nachází, spočítat jde. Každý si způsobně sedá do tureckého sedu. Vlastně jógového, nebo lotosového? To je jedno. Ona ho nedá, ať se jmenuje, jak chce. Kyčle, koleno, kotníky. Prostě tři káčka ji to nedovolí. Nejvíc ji štvou ti, co překříží nohy, tahají se za palce až kamsi k břichu. Nohama uvolněně, provokativně melou, jako by to byly hadice od vysavače. „Kam, kam ještě nožku prostrčíte, omotáte?“ Křičí v duchu Marie, trošku naštvaná, že raději nezůstala doma. Bere si z rohu sálu molitanovou kostku v béžovém oblečku, posetém obrázky peříček. 

Podkládá si kolena, klečet vydrží sotva 5 minut, vedle kostky z molitanu přidává deku. Na ni si pololehne na bok, kostkou si podloží loket. „Copak parkety nikoho netlačí, co só z gumy? Kašlu na ně.“ Zůstává v pololeže. Po úvodním seznámení s průběhem lekce, požádá lektorka Lenka: "Teď, prosím, zkuste vyjádřit jak se dnes cítíte. Klidně zvukem, místo slovem.“ Nás, 14 účastníků, včetně lektorky a dvou mužů, se vyjadřuje. Zaznívá veselé „Hmmm,“ unavené „hmmm,“ zvědavé „hmmmm,“ zívnuté „Áááa.“ Vyjadřování končí udiveným „hmm-hmm,“ lektorky. 

„ Asi si říká, to je sestava zombíků.“ pomyslí si Marie. „ Lekci jsem na dnes připravila naopak. „Začneme uvnitřněním, zklidněním a budeme končit dynamicky.“ oznamuje Lenka. Vše se děje beze slov, jen instrukce Lenky určují co se bude dít, co lze při hudbě dělat, prožívat, uvědomit si. Hudbu vybírá skvělou, až na jednu skladbu. Ta je pro Marii tak disharmonická, že vůbec neví jak se hýbat a při cvičení, kdy se střídá každý s každým, se mele, jak po dávce elektrošoku. Nejraději by dvě hodiny pobyla v klidných vodách tiché hudby. Končí první půlka, rytmy nabývají na intenzitě. 

Přes latinskoamerické melodie se dostávají k bubnům, možná afrického domorodého kmene. Marii se vrací energie do těla, cítí se lehčí, uvolněná. Všichni tančí, poskakují, nadnášejí se, skoro létají. Sami, ve dvojici, ve skupinách. Marie si dává pauzu. Její tělo není nadšené z poskakování. Šetřit se má. Když pomyslí na tělo, zvolní, když se ozve duše, přidá. Většinu času má zavřené oči. Nikoho a nic nevnímá. Jen hudbu, sebe, svou duši a tělo. Už nebolí. Ono fakt nebolí. Ocitla se jinde, je jinou. Pohyby, rukou, nohou, hlavy, každého kousku těla, se dějí. Nic neurčuje, to samo. Zrození, znovuzrození? 

„Bože, mě je tak dobře, tady a teď.“ Marie je sama sebou, sama se sebou, přitom s celým světem.

Temenem hlavy ji do těla proniká úzký paprsek světla. Paprsek sílí a hřeje. Teď ji tělem proudí zářivé žluté světlo a jemně pevný pocit. To je ono, tady a teď, tady a teď. Zpocená a šťastná. Trhne sebou. Změna hudby a tiché povely lektorky ji vyruší z čehosi nového.
Co se stalo? Něco se změnilo. Něco mě změnilo?