Dno - napsala Barbora Macko

Cítím se prázdně
jako váza bez květin,
bez vody,
bez jakékoliv známky života.

Kus kamene
Ve veškeré své hloubce,
snažím se vzpomenout
na šťastný den.

Mé srdce je vzdálené,
jako srážený metrem
snažím se dostat ven.

Hořím touhou
Umírám touhou po citech
po slovech vyřčených do temnosti duše.
Topím se ve slovních obratech,
něco mě uvnitř kouše.
Teplem tvého srdce
hřeju se potají.

Už slepit nejdu.

Spadl jsem do jámy,

co nemá dno.

Věřil jsem v nekonečno

však narazil 
na dno, co nemá cíle ani konce.