KnírRegina Knapíková
Neměla jsem to dělat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Vzhledem k naší historii to je poněkud nevhodné, ale stejně jej teď vídám jenom co půl roku, tak co?
,,Jak se teďka máš, jak se ti žije v novém městě, ty máš tak krásné šaty, ale to asi víš, že jsou krásné, jinak bys je nenosila... radši bych měl přestat….”
Vždy když si povídáme, propaluje mě očima. Dělám to nazpět, je to naše společné tajemství. I když jsme si před rokem řekli, že to, co se stalo, nic neznamená. I přesto mně při setkání příliš dlouho objímá a jeho dlouhé ruce mi jezdí po pažích.
A pak vždycky řeknu, že už musím, hledají mě kamarádky, a on na to, že taky musí jít zas obsluhovat stánek, a tak jdeme dál proplouvat festivalovým davem. V tom je ovšem díky své výšce nepřehlédnutelný, a tak jej vídám zas a zas. Hlavou mi srší vzpomínky, které jsem se usilovně snažila zahnat. Jeho knír a strniště šimrajíc mě po tváři, vzdechy a nevhodné otázky.
Neodolám a jdu zase za ním. Střetneme se pohledy a usmějeme se.
Neměla jsem to dělat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Vzhledem k naší historii to je poněkud nevhodné, ale stejně jej teď vídám jenom co půl roku, tak co?
,,Jak se teďka máš, jak se ti žije v novém městě, ty máš tak krásné šaty, ale to asi víš, že jsou krásné, jinak bys je nenosila... radši bych měl přestat….”
Vždy když si povídáme, propaluje mě očima. Dělám to nazpět, je to naše společné tajemství. I když jsme si před rokem řekli, že to, co se stalo, nic neznamená. I přesto mně při setkání příliš dlouho objímá a jeho dlouhé ruce mi jezdí po pažích.
A pak vždycky řeknu, že už musím, hledají mě kamarádky, a on na to, že taky musí jít zas obsluhovat stánek, a tak jdeme dál proplouvat festivalovým davem. V tom je ovšem díky své výšce nepřehlédnutelný, a tak jej vídám zas a zas. Hlavou mi srší vzpomínky, které jsem se usilovně snažila zahnat. Jeho knír a strniště šimrajíc mě po tváři, vzdechy a nevhodné otázky.
Neodolám a jdu zase za ním. Střetneme se pohledy a usmějeme se.
Noční košilka
Marie Rysová
Ty děrované silonky si vzala kvůli němu, věděla, že je má rád. Rychle, ale promyšleně svlékla halenku a nechala mu pár vteřin pohledu na její bílá záda. Noční košilka jí klouzala po bocích, když se blížila k posteli. Krátký oční kontakt a pak už si jen nonšalantně lehnout a čekat, co bude dál.
Marie Rysová
Ty děrované silonky si vzala kvůli němu, věděla, že je má rád. Rychle, ale promyšleně svlékla halenku a nechala mu pár vteřin pohledu na její bílá záda. Noční košilka jí klouzala po bocích, když se blížila k posteli. Krátký oční kontakt a pak už si jen nonšalantně lehnout a čekat, co bude dál.
Skandál
Barbora Pernicová
Tajil se mu dech. Něco takového ještě nikdy neviděl. Potily se mu ruce a nemohl odtrhnout zrak. Nenasytným pohledem sledoval, jak si žena vyhrnuje sukni a poodhaluje mu svůj kotník.
Korálky
Emma Petit
Emma Petit
Už na mě kouká dobrých dvacet minut. Snaží se být nenápadná, ale já vidím, že se mnou schválně nenavazuje oční kontakt. Snažím se jí nevnímat. O přestávce, se náhodou střetneme na chodbě. Nemám kam utéct. Pozoruji, jak se drze ještě k mé hrudi naklání. "Máš moc pěkný náhrdelník. To je dřevěný slon?"
„Cože?“
„A vtipné korálky.“
„A vtipné korálky.“
Ester Vargová
Skoro dva měsíce se neviděli.
Každý večer si volali a teskně prahli po tom, aby mohli být zrovna v tu chvíli spolu. A teď tu seděli naproti sobě, ve sklenkách vína se odrážela zlatá světýlka a tlumené světlo bylo oku příjemné.
Dnes večer si stýskat nebudeme.
Co to bude?
Anastassiya Astashkina
Hmmm. Velká prsa? Nebo tučná stehna? Nebo oboje?
“Co to bude?”
“Jedno grilované kuře, prosím.”
V kreslírně
Valentýna Hájková
„Tentokrát toho Borise už ale opravdu uškrtím!” bručel si pro sebe Vrobel, zatímco rázným krokem scházel ze schodů do kreslírny. Najít Borise nebylo těžké, neboť byl jako vždy středem pozornosti. Tedy, v tuto chvíli na něj upíraly pohled jen kresby figur, které byly rozestavěné kolem Borise, který si je horlivě fotografoval na svůj chytrý telefon.
„Borisi!” křikl Vrobel, když si malíř ani nevšiml jeho přítomnosti.
„Teď mě neruš, Petře, copak nevidíš, že tu mám práci? Já jsem na roztrhání, rozumíš,” odvětil Boris nezaujatě.
„To je mi jedno,” odsekl na to Vrobel, „už zas jsi naplánoval tu anatomii s Petříčkem na čtvrtek a pátek, přijdu tím o spoustu vyučovacích hodin. Tentokrát tě ale opravdu uškrtím!” rozhořčil se profesor grafických editorů, až zbrunátněl v obličeji.
„To jsi říkal i posledně a myslím, že jsem tě s přehledem přepral,” uchechtl se Boris a dál pokračoval ve fotografování výkresů. Vrobel se při vzpomínce na jejich poslední roztržku na vteřinu zarazil, ale vzápětí opět nabral odvahu a postavil se před malíře. Boris se napřímil, jeho už tak vysokou postavu ještě povyšoval švihácký klobouk, který mu tolik slušel. Počkat, co? Petr Vrobel rychle zaplašil tuto podivnou myšlenku.
„Neštvi mě, Borisů, jinak tě vytahám za ten tvůj parádní plnovous,” snažil se udržet sveřepý výraz, ale ztěžoval mu to malířův šarmantní úsměv.
„Tentokrát toho Borise už ale opravdu uškrtím!” bručel si pro sebe Vrobel, zatímco rázným krokem scházel ze schodů do kreslírny. Najít Borise nebylo těžké, neboť byl jako vždy středem pozornosti. Tedy, v tuto chvíli na něj upíraly pohled jen kresby figur, které byly rozestavěné kolem Borise, který si je horlivě fotografoval na svůj chytrý telefon.
„Borisi!” křikl Vrobel, když si malíř ani nevšiml jeho přítomnosti.
„Teď mě neruš, Petře, copak nevidíš, že tu mám práci? Já jsem na roztrhání, rozumíš,” odvětil Boris nezaujatě.
„To je mi jedno,” odsekl na to Vrobel, „už zas jsi naplánoval tu anatomii s Petříčkem na čtvrtek a pátek, přijdu tím o spoustu vyučovacích hodin. Tentokrát tě ale opravdu uškrtím!” rozhořčil se profesor grafických editorů, až zbrunátněl v obličeji.
„To jsi říkal i posledně a myslím, že jsem tě s přehledem přepral,” uchechtl se Boris a dál pokračoval ve fotografování výkresů. Vrobel se při vzpomínce na jejich poslední roztržku na vteřinu zarazil, ale vzápětí opět nabral odvahu a postavil se před malíře. Boris se napřímil, jeho už tak vysokou postavu ještě povyšoval švihácký klobouk, který mu tolik slušel. Počkat, co? Petr Vrobel rychle zaplašil tuto podivnou myšlenku.
„Neštvi mě, Borisů, jinak tě vytahám za ten tvůj parádní plnovous,” snažil se udržet sveřepý výraz, ale ztěžoval mu to malířův šarmantní úsměv.
Vážně mu teď nechtěně pochválil jeho plnovous? Boris se na chvilku zamyslel.
„Možná bych to mohl ještě přeorganizovat,” řekl Boris, kterému před pár minutami volal právě Petříček, aby mu řekl, že je nemocný a tenhle týden tu anatomii asi nezvládne odpřednášet, „ale pod jednou podmínkou...” naklonil se k Vrobelovi blíž a svůdně zašeptal: „Chtěl bych si tě namalovat.”
Poker
Matúš Šimončič
Za masívnym dubovým stolom s troma ďalšími ľuďmi sa cítim pridusený. Natoľko, že si rukou siahnem na golier, aby som si uvoľnil kravatu, ktorú nemám.
Za masívnym dubovým stolom s troma ďalšími ľuďmi sa cítim pridusený. Natoľko, že si rukou siahnem na golier, aby som si uvoľnil kravatu, ktorú nemám.
Tupo čumím do kariet: piková trojka a srdcová osma. To môžem rovno odkráčať od stola. Ale nechcem, nie kým tu sedí ona.
Sakra, jak sa mám sústrediť na hru, keď oproti mne sedí samotná Afrodita? Každý moment, čo sa naše pohľady stretnú je na nezaplatenie.
Buď vie, že ju chcem alebo jej len došlo, že si na mne môže pekne privyrobiť.
Vtom na mňa pozrie, lišiacky a usmeje a povie: “Si na ťahu.”
Plavky
Natálie Hovorková
Natálie Hovorková
Skočil šipku do chladné vody. Uviděl ji, když se pomalu blížil k hladině. Štíhlé tělo v nádherných růžových plavkách blížící se k němu.
