Jo, to mě baví. Úplně si představuju, jak se doma hezky objímají s rodinou a pak zasednou k večeři.
Kurňa fix, musím si taky najít něco k jídlu. A tak se zvednu a jdu obejít svoje osvědčený místa, jestli bych tam něco nenašel. Přece nebudu žebrat, to ne, musím se o sebe postarat sám. A snad nedopadnu jako Tonda, který si tuhle z odpaďáku vytáhl zbytek bagety a pak jsme ho skoro měsíc neviděli, protože skončil v nemocnici.
Najednou mi oči spočinou na kousku ohořelé cigarety. Tady je totiž každý nedopalek cenný poklad. Hlavák je super, je to nekonečný svět – přístřešek i labyrint, a to doslova. Pod jeho střechou se ztrácejí hlasy tisíců spěchajících lidí, kteří mě nevidí, nebo spíš nechtějí vidět. Hodiny tikají, ale já mám tu výhodu, že tady jsem pánem svého času já. Nikam nejedu, a přesto jsem vlastně pořád na cestě.
Aááá, policajti... zdrhám pryč.