Prej, že si to na tom představení odsóluju, že nebudu sehraná s ostatníma. Vždyť zbývá ještě skoro měsíc do premiéry! Bylo mi jasné, že následující zkoušku si musím svou roli obhájit.
Nejistě vcházím do dveří divadelní zkušebny. Rychle oblíkám kostým a připravuju se na otevírací scénu. Soustředěně poslouchám texty kolegů a i já své repliky vystřihnu bezchybně. Po očku sleduju, co na to režisér. Ten ale vypadá docela spokojeně. Že by to šlo tak rychle? Díky Bohu.
Dneska je ten večer, dneska hrajem. Po měsíci od té šílené scény pana Tesárka s mojí nepřítomností se naštěstí věci uklidnily. V divadle panuje rozverná atmosféra plná očekávání a všeobecného vzrušení. Dáváme poslední jetí, dokončujeme make-upy a přichází ta nejhorší část – čekání. Odpočítáváme nejdřív hodiny, potom minuty. Zní první gong. Jdeme se připravit. Sedím na jevišti na židli a srdce mi bije tak, že pulzování jde vidět i na hnědé vestě, kterou mám na sobě. Druhý gong. Slyším ševelení hlasů za oponou a snažím se uklidnit. Třetí gong. Opona se otevírá.
Jsme teď a tady. Všichni na maximum soustředění, ale zároveň uvolnění. Vnímáme každou scénu, každou repliku. Jednotlivé paprsky reflektorů, které nás hřejí do kůže. Všechny páry očí, které se upírají přímo na nás. Hudbu. Atmosféru. Vzduch se světélkujícími zrnky prachu, které dlouho ulpívaly na divadelních kulisách. Prostor. Všechno se rázem mění v jeden magický dýchající celek, organismus velmi křehký, ale zároveň živelný. Všechno dává smysl.
Ten večer. Chci si z něj pamatovat každou minutu, každou vteřinu, každý pocit. Když jsme se potom
Nejistě vcházím do dveří divadelní zkušebny. Rychle oblíkám kostým a připravuju se na otevírací scénu. Soustředěně poslouchám texty kolegů a i já své repliky vystřihnu bezchybně. Po očku sleduju, co na to režisér. Ten ale vypadá docela spokojeně. Že by to šlo tak rychle? Díky Bohu.
Dneska je ten večer, dneska hrajem. Po měsíci od té šílené scény pana Tesárka s mojí nepřítomností se naštěstí věci uklidnily. V divadle panuje rozverná atmosféra plná očekávání a všeobecného vzrušení. Dáváme poslední jetí, dokončujeme make-upy a přichází ta nejhorší část – čekání. Odpočítáváme nejdřív hodiny, potom minuty. Zní první gong. Jdeme se připravit. Sedím na jevišti na židli a srdce mi bije tak, že pulzování jde vidět i na hnědé vestě, kterou mám na sobě. Druhý gong. Slyším ševelení hlasů za oponou a snažím se uklidnit. Třetí gong. Opona se otevírá.
Jsme teď a tady. Všichni na maximum soustředění, ale zároveň uvolnění. Vnímáme každou scénu, každou repliku. Jednotlivé paprsky reflektorů, které nás hřejí do kůže. Všechny páry očí, které se upírají přímo na nás. Hudbu. Atmosféru. Vzduch se světélkujícími zrnky prachu, které dlouho ulpívaly na divadelních kulisách. Prostor. Všechno se rázem mění v jeden magický dýchající celek, organismus velmi křehký, ale zároveň živelný. Všechno dává smysl.
Ten večer. Chci si z něj pamatovat každou minutu, každou vteřinu, každý pocit. Když jsme se potom
s režisérem viděli po představení, ptala jsem se ho, jestli, i když v dramaťáku tímto pololetím končím, bych si tu hru mohla znova zahrát, až se bude na jaře opakovat.
„Ale jasně,“ říká mi, „Ta tvoje role je nenahraditelná, to už se nikdo tak jako ty nenaučí! Tak na repríze!“
O čtrnáct dní později mi volá kamarád z divadla.
O čtrnáct dní později mi volá kamarád z divadla.
„Markéto, prosimtě sedni si. Já vůbec nevím, jak ti to mám říct.“ Tuším.
„Ondro, počkej. Tak já to řeknu. Myslím si, že už s váma na jaře hrát nebudu.“
„No, jo. Tesárek, když nám to říkal, byl hrozně nepříjemnej. Dal tu roli holce, které se nejdřív ze všeho zeptal, jestli je spolehlivá. My jsme se tě snažili zastat, ale…“
Nevěděla jsem, co na to říct. Seděla jsem na posteli, telefon u ucha, v hlavě prázdno. Nevím, proč jsem si celou dobu myslela, že by na to Tesárek zapomněl, že by se přes to přenesl. Bylo mi to jasný. Skončila jsem, definitivně. Už dávno.
