Maminka převzala od babičky jeden milý zvyk. Každý rok pořizovala dvě nové ozdoby, jednu pro mne a jednu pro Jozífka, mého bratříčka. Bylo jich tolik, že všechny baňky a pohádkové postavičky ze skla a dřeva se na Vánoční stromek nemohly pověsit, a tak jsme s bráškou měli právo vybrat ty, které se nám nejvíce líbily.
Ovšem jedna věc nesměla chybět nikdy.
Je to měděný stromek. Jako každý rok ho dnes složím a bude to hlavní ozdoba svátečního večera. Naleštím měděné díly, složím je, upevním na vrcholek stromku hvězdu, zvonky, pak upevním dvě srdíčka z porcelánu a stromek postavím do stojanu se svíčkami. I po tolika letech ten stromek neztratil pro mne cenu, navždy zůstal Vánočním zázrakem. Vzpomínky mě unášejí do dalekého roku 1949. Všichni, kdo byli ten rok se mnou, už jsou na cestě k Bohu.
Byly to druhé Vánoce, které jsme neslavili v naší rodinné vile. Vánoce se tam už neslaví a ani na Štěpána, ani na Silvestra se nescházejí příbuzní a kamarádi rodičů. Teď tam ve velkém sále Děda Mráz rozdává 31. prosince dětem dárky. A my tam nesmíme.
Bydlíme v domku na kopečku, který tatínek chtěl zbourat a postavit nový. Ale nestihl to, protože ho jednou v noci odvedla Státní bezpečnost a už se nevrátil…
V krbu plápolá oheň, mihotavý plamen svíček kolébá naše stíny na bílých zdech pokoje a maminka hraje na piano. Na mosazném štítku piana je jméno výrobce Erste Teplitzer Pianofortefabrik Thel. Dárek dědy naší mamince.
Piano byl jediný cennější kus nábytku, který si mohli rodiče vzít z tátova rodného domu. Ruce mámy lehce klouzají po klávesách, jakoby zmizela únava po těžké práci, kterou vykonávala od chvíle, kdy tatínka zavřeli do vězení.
Jako v mlze vidím rodiče ještě spolu, jak sedí vedle sebe u piana a čtyři ruce se ladně pohybují po klávesách. V té jejich hudbě bylo tolik všeho, co pro nás už dávno zmizelo – naše kvetoucí zahrada, slunce, květy, hlas ptáků, zábavy s kamarády, tatínek, který nás zvedal vysoko nad hlavu a točil se s námi. Já jsem rozpažila ruce jako pták křídla a volala jsem: „Tati, ještě, ještě!“ Myslím, že i maminka byla tou hudbou unášena daleko od skutečnosti. Mraky nad naší rodinou už se stahovaly, ale Passacaglia zněla ten večer nekonečně, protože maminka přidávala i své variace, takže o ze z malé suity vznikla velká symfonie. Další Vánoce musela hrát pro nás na Vánoce sama. Pak na Štěpána můj bratr Josífek vykřil: „Mami, podívej se, někdo k nám jde.“
Maminka šla k oknu a pak vyběhla ven do noční chumelenice vstříc vysokému muži. Táta, náš velký táta se nám vrátil! Jeho silné ruce nesly maminku jako nevěstu v bílém závoji velkých sněhových vloček. Objímali jsme tatínka jako kmen stromu tak dlouho, až rampouchy z jeho vousů začaly tát a kapky z nich nám padaly na hlavu. Určitě to nebyla jen voda…
Táta za dva roky v žaláři hodně zestárnul, zhubl a v očích měl něco, co v nich dříve nebylo. Veselá jiskra se změnila v zádumčivý smutek. My s Jozífkem jsme pořád nemohli pustit tátu z objetí. Ranní mlha se zvedala, slunce prosvítající skrz ni bylo bílé. Maminka připravila snídani a pozvala nás ke stolu.
Tatínek jedl žitný chleba se sádlem pomalu. Říkal, že si chce vychutnat dávno zapomenutou chuť. Posbíral z talíře drobky a také je snědl. Hrníček čaje držel oběma rukama, asi se tak ohříval v base. Po jídle vytáhl z kapsy krabičku a omluvně řekl:
„Ježíšek byl letos skromný a poslal nám pro celou rodinu jen jeden dárek.“
V krabičce byl měděný skládací stromek, porcelánová srdíčka, zvonečky a čtyři svíčky. Společně jsme stromeček složili a zapálili svíčky. Teplo plamínků vdechlo srdíčkům duši, roztočilo je a ty se dotýkaly zvonků. Něžné cinkání nás spojilo navždy, a to bylo největší kouzlo Vánoc a nejcennější vánoční dárek.
Je čas zapálit svíčky pod měděným stromečkem. Teplo plamenů pomalu roztočilo porcelánová srdíčka. Ta se lehce dotkla zvonků a ty tišeji než obvykle odpověděly cinknutím. Tak to je. Čas nešetří ani měď, ani porcelánová, ani lidská srdce. Jen z paměti nemizí to zázračné kouzlo Vánoc.
