Nerozumí.
Pokouší se vzpomenout, proč na budík hleděl včera.
Koukne se směrem k oknu, vstane a vytáhne žaluzie. Je už světlo a venku vidí souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápal. Ale Marek neměl potřebu se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase. Představuje si, že je doma sám bez manželky a jde za Zdenou a šahá jí na ty prsa a pokouší se jí přitisknout ke zdi domu…. Marek překvapeně zjistil, že mu čte myšlenky…
No nic, přesune se do kuchyně, vypije kafe a vyjíždí černým golfem do Lidlu. Zdá se mu, že jsou všichni jiní, nebo se tak aspoň chovají. Nebo je jiný on sám?
Vůbec nevidí zevnějšek lidí. Naopak, kolem hlavy mu souběžně lítá milion myšlenek. Bzučí jako roj včel. …
No nic, přesune se do kuchyně, vypije kafe a vyjíždí černým golfem do Lidlu. Zdá se mu, že jsou všichni jiní, nebo se tak aspoň chovají. Nebo je jiný on sám?
Vůbec nevidí zevnějšek lidí. Naopak, kolem hlavy mu souběžně lítá milion myšlenek. Bzučí jako roj včel. …
„Zase mě nenechal vyspat...“
„Měli jsme jít nakoupit včera, dnes je tu hrozně lidí, je mi z nich špatně…“
„Co budu vařit aby nám zbylo i na zítra? Řízky, ty má každý rád...“
„Pokud dnes přijde tchyně, odklidím se po kávě do dílny…“
Marek slyší slova kolemjdoucích, poletují kolem něj ve všech směrech. Vnímá, city druhých: „Jé Marie, to jsem ráda, že jsem Tě potkala, chtěla jsem Ti dnes volat…“
„ Co mám dělat, Kristýna mi vyčítá, že páchnu. Od čtvrtka už znám důvod, musím jí konečně říct, že mám nádor….“
Chaos.
Věty přicházejí a odcházejí. Emoce mají lidi napsané ve tvářích a vše dává smysl. Těla zákazníků Lidlu míjejí Marka a jsou nevýrazná. Každý nese vlastní bolesti. Každá vráska, pohyb, či škubnutí tváře Markovi něco připomíná. Smysly má ostřejší. Neumí přehlédnout individuální pyžmo každého člověka. Nemluvě o spleti pachů z regálů a lednic v obchodě…. U jogurtů spatří Mařenku ze základky a najednou si je jist, že padlé koutky kolem úst má už dlouho a že za ně nemůže gravitace, ale že z Pavla, kterého si vzala a do kterého byly kdysi zblázněné všechny spolužačky, je nyní nudný ňouma, který sedí celé dny před televizí a jí nepomůže, ani když přijde domů s těžkými taškami.
Marek pochopí, že i když mu bylo přes 40, má v knihovně červený diplom z ČVUT a patnáct let praxe v korporátu, kde se musel naučit ovládat digitální nástroje a systémy v angličtině, že mu tyto fakta nestačí, aby se ve všem vyznal.
Věty přicházejí a odcházejí. Emoce mají lidi napsané ve tvářích a vše dává smysl. Těla zákazníků Lidlu míjejí Marka a jsou nevýrazná. Každý nese vlastní bolesti. Každá vráska, pohyb, či škubnutí tváře Markovi něco připomíná. Smysly má ostřejší. Neumí přehlédnout individuální pyžmo každého člověka. Nemluvě o spleti pachů z regálů a lednic v obchodě…. U jogurtů spatří Mařenku ze základky a najednou si je jist, že padlé koutky kolem úst má už dlouho a že za ně nemůže gravitace, ale že z Pavla, kterého si vzala a do kterého byly kdysi zblázněné všechny spolužačky, je nyní nudný ňouma, který sedí celé dny před televizí a jí nepomůže, ani když přijde domů s těžkými taškami.
Marek pochopí, že i když mu bylo přes 40, má v knihovně červený diplom z ČVUT a patnáct let praxe v korporátu, kde se musel naučit ovládat digitální nástroje a systémy v angličtině, že mu tyto fakta nestačí, aby se ve všem vyznal.
Ptá se sám sebe: „Mám déjá vu?“ Vše mu je známé, a přesto se nepřestává divit. Ta dávka informací je enormní a nestíhá je absorbovat. Neočekávaně postřehl detaily, které předtím pro něj neexistovaly. Vnímá souběžně neznámé vůně a slyší paralelně stovky zvuků. Až se mu z toho točí hlava, když se snaží vše rozeznat a zařadit. Tuší, že je mladší, nezkušený a ví, že na něco čeká… : „Co to má sakra znamenat?“ Nedokáže si to odůvodnit.
Při návratu domů ho v zahradě vítá zrzavá kočka Mína. Obtáčí se mu kolem nohou, aby všem bylo jasné, že patří pouze jí: „To je dost, že už jdeš. Celou noc jsem nespala, mám hlad a chci teď spát v teple…“ Cože, diví se Marek, rozumím i kočičí mluvě?
„Prásk“ pospíchá od branky k domu. Po pár vteřinách opět „Prásk.“ Tentokrát hlasitěji a intenzivněji… Dech se mu zrychlí a srdce bije jako zvon… Smysly jsou nastražené a svaly v pozoru. Je připraven. Rychle odemkne dveře od bytu a vejde dovnitř.
Po třetí: „Prásk.“ Otevře oči. Vítr bouchá pravým křídlem okna o rám. Marek se posadí. Na budíku je 4:30. Zavře okno a jde si lehnout, ještě hodinu může spát….
Přepis do ICH formy:
Probudím se ve své posteli a mám pocit, že je něco jinak. Zírám na budík na nočním stolku, dělám to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. Nerozumím. Pokouším se vzpomenout, proč jsem na budík hleděl včera. Kouknu se směrem k oknu, vstanu a vytáhnu žaluzie. Je už světlo a venku vidím souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápu. Ale nepotřebuji se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase. Představuje si, že je doma sám bez manželky a jde za Zdenou a šahá ji na ty prsa a pokouší se jí přitisknout ke zdi domu…. Překvapeně zjišťuji, že čtu sousedovi myšlenky…
No nic, přesunu se do kuchyně, vypiju kafe a vyjíždím černým golfem do Lidlu. Zdá se mi, že jsou všichni jiní, nebo se tak aspoň chovají. Nebo jsem jiný já sám?
Vůbec nevidím zevnějšek lidí. Naopak, kolem hlavy mi souběžně lítá milion myšlenek. Bzučí jako roj včel:. … „Zase mě nenechal vyspat...“, „Měli jsme jít nakoupit včera, dnes je tu hrozně lidí, je mi z nich špatně…“ , „Co budu vařit, aby nám zbylo i na zítra? Řízky, ty má každý rád...“, „Pokud dnes přijde tchýně, odklidím se po kávě do dílny…“ Slyším slova kolemjdoucích, poletují kolem mě ve všech směrech. Vnímám, city druhých : „ Jé Marie, to jsem ráda, že jsem Tě potkala, chtěla jsem Ti dnes volat…“ , „ Co mám dělat, Kristýna mi vyčítá, že páchnu. Od čtvrtka už znám důvod, musím jí konečně řict, že mám nádor….“ Chaos.
Věty přicházejí a odcházejí. Emoce mají lidi napsané ve tvářích a vše dává smysl. Těla zákazníků Lidlu mě míjejí a jsou nevýrazná. Každý nese vlastní bolesti. Každá vráska, pohyb, či škubnutí tváře mi něco připomíná. Smysly mám ostřejší. Neumím přehlédnout individuální pyžmo každého člověka. Nemluvě o spleti pachů z regálů a lednic v obchodě... U jogurtů spatřím Mařenku ze základky a najednou jsem si jist, že padlé koutky kolem úst má už dlouho a že za ně nemůže gravitace, ale že z Petra, kterého si vzala, a do kterého byly kdysi zblázněné všechny spolužačky, je nyní nudný ňouma, který sedí celé dny před televizí a jí nepomůže ani, když přijde domů s těžkými taškami.
Pochopím, že i když mi je již přes 40, mám v knihovně červený diplom z ČVUT a patnáct let praxe v korporátu, kde jsem se musel naučit ovládat digitální nástroje a systémy v angličtině, že mi tyto fakta nestačí, abych se ve všem vyznal. Ptám se sám sebe: „Mám déjá vu?“ Vše je mi známé, a přesto se nepřestávám divit. Ta dávka informací je enormní a nestíhám je absorbovat. Neočekávaně mám možnost postřehnout detaily, které pro mě předtím neexistovaly. Vnímám souběžně neznámé vůně
Při návratu domů ho v zahradě vítá zrzavá kočka Mína. Obtáčí se mu kolem nohou, aby všem bylo jasné, že patří pouze jí: „To je dost, že už jdeš. Celou noc jsem nespala, mám hlad a chci teď spát v teple…“ Cože, diví se Marek, rozumím i kočičí mluvě?
„Prásk“ pospíchá od branky k domu. Po pár vteřinách opět „Prásk.“ Tentokrát hlasitěji a intenzivněji… Dech se mu zrychlí a srdce bije jako zvon… Smysly jsou nastražené a svaly v pozoru. Je připraven. Rychle odemkne dveře od bytu a vejde dovnitř.
Po třetí: „Prásk.“ Otevře oči. Vítr bouchá pravým křídlem okna o rám. Marek se posadí. Na budíku je 4:30. Zavře okno a jde si lehnout, ještě hodinu může spát….
Přepis do ICH formy:
Probudím se ve své posteli a mám pocit, že je něco jinak. Zírám na budík na nočním stolku, dělám to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. Nerozumím. Pokouším se vzpomenout, proč jsem na budík hleděl včera. Kouknu se směrem k oknu, vstanu a vytáhnu žaluzie. Je už světlo a venku vidím souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápu. Ale nepotřebuji se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase. Představuje si, že je doma sám bez manželky a jde za Zdenou a šahá ji na ty prsa a pokouší se jí přitisknout ke zdi domu…. Překvapeně zjišťuji, že čtu sousedovi myšlenky…
No nic, přesunu se do kuchyně, vypiju kafe a vyjíždím černým golfem do Lidlu. Zdá se mi, že jsou všichni jiní, nebo se tak aspoň chovají. Nebo jsem jiný já sám?
Vůbec nevidím zevnějšek lidí. Naopak, kolem hlavy mi souběžně lítá milion myšlenek. Bzučí jako roj včel:. … „Zase mě nenechal vyspat...“, „Měli jsme jít nakoupit včera, dnes je tu hrozně lidí, je mi z nich špatně…“ , „Co budu vařit, aby nám zbylo i na zítra? Řízky, ty má každý rád...“, „Pokud dnes přijde tchýně, odklidím se po kávě do dílny…“ Slyším slova kolemjdoucích, poletují kolem mě ve všech směrech. Vnímám, city druhých : „ Jé Marie, to jsem ráda, že jsem Tě potkala, chtěla jsem Ti dnes volat…“ , „ Co mám dělat, Kristýna mi vyčítá, že páchnu. Od čtvrtka už znám důvod, musím jí konečně řict, že mám nádor….“ Chaos.
Věty přicházejí a odcházejí. Emoce mají lidi napsané ve tvářích a vše dává smysl. Těla zákazníků Lidlu mě míjejí a jsou nevýrazná. Každý nese vlastní bolesti. Každá vráska, pohyb, či škubnutí tváře mi něco připomíná. Smysly mám ostřejší. Neumím přehlédnout individuální pyžmo každého člověka. Nemluvě o spleti pachů z regálů a lednic v obchodě... U jogurtů spatřím Mařenku ze základky a najednou jsem si jist, že padlé koutky kolem úst má už dlouho a že za ně nemůže gravitace, ale že z Petra, kterého si vzala, a do kterého byly kdysi zblázněné všechny spolužačky, je nyní nudný ňouma, který sedí celé dny před televizí a jí nepomůže ani, když přijde domů s těžkými taškami.
Pochopím, že i když mi je již přes 40, mám v knihovně červený diplom z ČVUT a patnáct let praxe v korporátu, kde jsem se musel naučit ovládat digitální nástroje a systémy v angličtině, že mi tyto fakta nestačí, abych se ve všem vyznal. Ptám se sám sebe: „Mám déjá vu?“ Vše je mi známé, a přesto se nepřestávám divit. Ta dávka informací je enormní a nestíhám je absorbovat. Neočekávaně mám možnost postřehnout detaily, které pro mě předtím neexistovaly. Vnímám souběžně neznámé vůně
a slyším paralelně stovky zvuků. Až se mi z toho točí hlava, když se snažím vše rozeznat a zařadit.
Tuším, že jsem mladší, nezkušený a vím, že na něco čekám… : „Co to má sakra znamenat?“ Nedokážu si to odůvodnit.
Při návratu domů, mě v zahradě vítá zrzavá kočka Mína. Obtáčí se mi kolem nohou, aby všem bylo jasné, že patřím pouze jí: „To je dost, že už jdeš. Celou noc jsem nespala, mám hlad a chci teď spát v teple…“
„Cože?“ říkám si, „Rozumím kočičí mluvě?“
„Prásk“ pospíchám od branky k domu. Po pár vteřinách opět „Prásk.". Tentokrát hlasitěji a intenzivněji.... Dech se mi zrychlí a srdce bije jako zvon.... Smysly jsou nastražené a svaly v pozoru. Jsem připraven. Rychle odemknu dveře od bytu a vejdu dovnitř.
Po třetí: „Prásk." Otevřu oči. Vítr bouchá pravým křídlem okna o rám. Posadím se. Na budíku je 4:30. Zavřu okno a jdu si lehnout, ještě hodinu můžu spát….
Tuším, že jsem mladší, nezkušený a vím, že na něco čekám… : „Co to má sakra znamenat?“ Nedokážu si to odůvodnit.
Při návratu domů, mě v zahradě vítá zrzavá kočka Mína. Obtáčí se mi kolem nohou, aby všem bylo jasné, že patřím pouze jí: „To je dost, že už jdeš. Celou noc jsem nespala, mám hlad a chci teď spát v teple…“
„Cože?“ říkám si, „Rozumím kočičí mluvě?“
„Prásk“ pospíchám od branky k domu. Po pár vteřinách opět „Prásk.". Tentokrát hlasitěji a intenzivněji.... Dech se mi zrychlí a srdce bije jako zvon.... Smysly jsou nastražené a svaly v pozoru. Jsem připraven. Rychle odemknu dveře od bytu a vejdu dovnitř.
Po třetí: „Prásk." Otevřu oči. Vítr bouchá pravým křídlem okna o rám. Posadím se. Na budíku je 4:30. Zavřu okno a jdu si lehnout, ještě hodinu můžu spát….