Zahrada očima ještěrky - napsala Barbora Bilišňanská

Konečně Slunce. Dnes po dlouhé době svítí už dopoledne. Vylezla jsem ze své skrýše pod hustými skalníky na svahu za domem. Usídlila jsem své pružné modrozelené tělo na velký oblý kámen s důlkem v levé části. Je umístněn v nejspodnější části zahrady mezi ostatními kameny. Právě ten mám ze všech pěti kamenů, které sem dali, nejraději. Ááach to je príma, hovím si a teplo mi prostupuje pokožkou do zad až k bříšku a do nožiček. Musím uznat, že se mi tato procedura moc líbí.
Ale ne, to je zlý sen. Někdo přichází. Domácí otevírá kůlnu. Nese před barák nářadí, doufám, že bude plít ty květinové záhony, co jsou před vchodem kolem uličky k vratům. Vrátil se. To snad nemyslí vážně. Je po klidu. Vytahuje sekačku, aby posekal trávník, který nasadil od mých kamenů až po druhý konec pozemku. Kdo má u toho příšerného zvuku odpočívat a jak se mám asi po té chladné noci zahřát? Stěhuji se vedle domu, nad jezírkem je pouze rákos, doufám, že tam bude ticho. Vytáhnu hlavu směrem k Slunci a zavírám oči, abych pokračovala v relaxaci.
Tomu nemůžu uvěřit..., z řádků mezi rajčaty, které paní domácí pěstuje nad jezírkem, vidím přicházet tu černou potvoru, co mi před týdnem zkrátila ocas. To je ta jejich drzá kočka, co si myslí, že jí v zahradě patří vše. Když nenajde myš, tak mě honí v habrech, které tvoří živý plot. Jde pomalu, ještě mě nespatřila. Přemýšlím, jestli se mám přestěhovat před dům, ale vím, že kvůli vzrostlým tújím je pod kytkami ještě stín. Začátek dnešního dne vypadal báječně a nyní mám pocit, že jsem se octla v noční můře.
A přitom jediné, co jsem si dnes přála, bylo ohřát se…