 |
| Divadlo Dobeška 29.11.2024 |
Zatím jsem se vší pokorou spokojená s příspěvky ve společné knize, společným autorským čtením, společným úsilím o prima večer. „Editace bez legrace“ zní pravidlo číslo jedna, dva i deset, aby se večer nenatáhl na čtyři hodiny a diváci nezačali o přestávce odcházet.
Zabíjení literárních miláčků, Yakeenem jinak nazvané vynucené sebepoškozování, se opět nevyhnulo nikomu z nás. Zatlačili jsme slzy, upozadili svá ega a opět dali zapravdu „pančelce" Daně, která nejlíp ví, co snesou uši posluchačů, které jsou navíc postupem večera čím dál unavenější.
První půle večera byla věnována příspěvkům ze společné knihy QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE, kterou si posluchači mohli o přestávce koupit, stejně jako její předchůdkyně. Ne že by se u knižního stánku stály fronty, ale pár exempláři třeba Ježíšek ozdobí něčí knihovnu…
Mluvené slovo nás autorů tu a tam proložila slova zpívaná od seskupení se zavádějícím názvem Neumíme nic. Uměli toho dost, stejně jako tako Danin tatínek, který se na jednu písničku bez jakékoli zkoušky sehranosti přidal.
Druhou půlku večera zahájila sekce cestopisná. S Natašou jsme zavítali k Bohům do Řecka, s Vendulou jsme si zabásnili o jejích amerických toulkách a Martin nás vtáhl do proudu rozbouřené Amazonky. Krev v žilách tuhla snad všem posluchačům.
Příliš mnoho odlehčení nepřinesla ani poslední sekce věnovaná pětatřicetiletému výročí sametové revoluce i dobám předrevolučním… Smaltované nádobí, hráškově zelená linka, srážka s blbci, tedy příslušníky SNB, přetrhaná přátelství, vojna, nejistota, nesvoboda. Právě s touto skupinkou jsem se k mikrofonu dostala i já s příspěvkem „Komáři jsou svině.“ Že nejde až tolik o zástupce čeledi dvoukřídlého hmyzu, je víc než nasnadě. Ale neboje se, dobře to dopadlo. Tak jako celý náš večer.
Při pohledu do sálu i do zákulisí Matuškovu Árii v mé hlavě přemazala Hutkova slova „Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda…“ Měla jsem slzy v očích.
Děkuji všem „klíčníkům“, kteří se tehdy v listopadu nebáli zvonit, díky nim si já teď můžu psát, co chci a otravné komáry beztrestně odhánět jen repelentem, aniž bych se musela bát kriminálu.
A děkuji i Tobě, Dano, že si můžu psát, co chci, a číst, co se mi povede.
Při pohledu do sálu i do zákulisí Matuškovu Árii v mé hlavě přemazala Hutkova slova „Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda…“ Měla jsem slzy v očích.
Děkuji všem „klíčníkům“, kteří se tehdy v listopadu nebáli zvonit, díky nim si já teď můžu psát, co chci a otravné komáry beztrestně odhánět jen repelentem, aniž bych se musela bát kriminálu.
A děkuji i Tobě, Dano, že si můžu psát, co chci, a číst, co se mi povede.
