Byt očima kocoura - napsala Dana Volfová

Hop, a už jsem nahoře na lince. Tam se mi moc líbí, tam na mě nikdo nemůže. A ten výhled!
Panička to nemá ráda, bojí se, že si namelu, nebo při seskoku něco shodím. Na spodní skříňce se totiž často válí spousta věcí. Vždycky když vyskočím nahoru, honem se snaží odklidit všechno, co bych mohl rozbít. Vidím, nejde-li někdo do ledničky, a jestli někomu neupadlo něco, co by se dalo sníst. Můžu odsud kontrolovat celý obývák. Je zařízený docela pohodlně – rád ležím na měkké sedačce (nejlíp uprostřed, aby mi tam nikdo nepřekážel), na křeslech, a když si toho nevšimnou nebo nejsou doma, tak klidně i na stole nebo na rotopedu. 

Na skříni to taky ujde. Nejvyšší bod, kam se mi podařilo vyskočit, je konzole klimatizace. To mě pak museli sundat. Jídelní i psací stůl si přisvojují, tam nesmím. No občas někde něco shodím, ale za to si můžou sami, měli by víc uklízet. Malý koberec je taky fajn, ani mi nevadí, že na něm ujíždím až na druhý konec pokoje.
Do ložnice smím jen výjimečně. Užívám si v posteli paničky. Krásně to tam po ní voní a někdy si lehnu i na její noční košili, to je pak sen. Předsíň je taky plná věcí, které musím čas od času překontrolovat. 

Z bot se dají číst dopisy od jiných zvířátek. Skvělé!
Koupelnu moc rád nemám, je v ní někdy dost vody, a sprcha může směřovat i na mě. Fuj!
Nejradši mám balkon, ale jen když je hezké počasí. To z něj můžu v bezpečné vzdálenosti pozorovat venku pobíhající psy. A můžu se jim vysmívat: "Chacha!" To se procházím po zábradlí, i když to mám zakázané. „Koukejte, srabi.“
Jo, abych nezapomněl, bydlí tu u mě panička, a někdy taky ten její, co mě nemá rád.