„Jste moc hodná Heleno, že jste mě pozvala. Nejdřív bych vás chtěla požádat, abyste mi neříkala Dášo, jsem Dagmar. Nepoužívám zdrobněliny, připadá mi to dětinské.“¨
„V pohodě, to nebude problém. Co kafíčko, dáme? Dneska jsem se vyprsila a upekla jsem bábovku.“
„Ano, kávu bych si dala, děkuji. Bábovku ne, sladké nejím. Myslím si, že to nejsou plnohodnotné potraviny, jenom vedou k obezitě.“
„Než uvařím to kafe, tak si můžete pohrát s naším kocourem, jmenuje se Leopold. Má moc rád návštěvy.“
„Jsem na kočky trošku alergická, takže budu radši, pokud si mě nebude moc všímat. Doma jsme zvířata nikdy neměli, moji rodiče to považovali za nehygienické, mít zvíře v bytě. A já s tím plně souhlasím.“
„No tak my jsme naopak doma měli pořád nějaká zvířata. Ale samozřejmě, každý to má jinak. Já jsem ráda, že si můžu s někým popovídat, když není nikdo doma. A když Poldík spí, tak si povídám třeba
s kytičkama.“
„Tak to už je opravdu za hranicí mého chápání. Já mám ráda ve věcech jasno. Mluvím pouze s lidmi…
a to ještě ne se všemi, jestli mi rozumíte. Vím, že dvě a dvě jsou čtyři, a že kruh není čtverec. A tak to říkám i dětem ve škole. Striktně racionálně. Doma mám jenom jeden kaktus, květinám se u mě nedaří.
A abych s nimi ještě mluvila… no to by mě v životě nenapadlo, to už bych musela být opravdu blázen.“
„Naopak, u nás v práci se říká, že na zvířata i na květiny se mluvit může. Ale pozor, jak vám začnou odpovídat, tak to už je pak práce pro naše oddělení. Náš pan primář taky na květiny mluví.“
„No, kávu mám vypitou, děkuji za pozvání. Někdy, až budu mít čas, tak vás pozvu na oplátku.“
„Tak jenom doufám, Dagmaro, že se vám bude u nás v paneláku líbit. I když je tady plno pejskařů
a chodby plné krásných květin. Třeba vás některá z nich taky časem osloví.“
