Posláním a darem autora je nás pomocí příběhu přenést do konkrétního prostředí, do poutavého děje a umožnit nám žít příběh s postavou. Pokud ale udělá některou z dále jmenovaných chyb, je to stejné, jako by nás v jednu ráno vytrhnul z krásného snu. Zatímco Aristoteles jmenuje chyby pouze dvě základní, John Gardner v rozšířené podání Dany E. jich u autora vidí v knize Art of Fiction celou řadu.
Asi vzhledem k tomu, že v Aristotelových časech uměl psát jen opravdový vzdělanec a do psaní se nepouštěl každý diletant, co má pocit, že zvládnutí abecedy stačí k napsání románu, nabádá Aristoteles pouze k tomu, aby si autor ověřoval fakta a nenechával například koně vykročit oběma předníma nohama naráz, případně si k napodobení nevybral předmět, který ze své podstaty nemůže být napodoben.
Dnešní doba nabízí mnoho možností pro mnoho samozvaných psavců, čímž umožňuje také mnoho možností, v čem chybovat.
Pojďme se na některé z nich zaměřit.
Detaily – zde platí „ani moc, ani málo". Detaily pomohou představivosti vykreslit si scénu do všech podrobností a víc se ponořit do příběhu. Příliš moc jich ale zahltí. Jinými slovy: Osm druhů cukroví dobrý, dvacet čtyři (jako dělá moje tchýně) je vražedných, vždycky mi je pak špatně.
Další doporučení nabádá k tomu být v popisech konkrétní místo abstraktní. Z vlastní, životem psané zkušenosti, doporučuji: „Buďte konkrétní!" Je lepší říct muži: „Chci k vánocům parfém Chanel č. 5" místo „dej mi něco, co hezky voní". Anebo to zkuste a sami uvidíte...
Problém nastává, i pokud nejdete přímo k obrazu.
Určitě můžete použít květnatý popis: „Miláčku, vedle v obýváku něco romanticky praská, jde odtamtud hřejivé teplíčko, jak ze sauny a ta nebeská záře úplně zaplavuje moji duši a navozuje atmosféru Vánoc."
Ale když zakřičíte „Kurva, hoří nám stromek!" máte větší šanci uchránit aspoň nějaký majetek.
Neohrabané psaní je kapitola sama pro sebe. Známe to všichni – pasiva, stejně dlouhé věty, používání „jež", přeskakování z třetí osoby do ich formy. Chápe každý, vyjmenuje polovina, nevyhne se tomu nikdo.
A máme tu naši oblíbenou „flintu, co musí vystřelit". Pokud budeme brát doslova, následky z výstřelu si každý nesete sám. Jen připomínám, že nemusíte hned střílet, abyste napsali román. I když dost často by zastřelení autora před dopsáním díla pomohlo odplevelit knižní trh.
Diskutabilní je pravidlo „Odhalení příběhu příliš brzy". Ano, detektivky čteme proto, abychom až na konci zjistili, kdo je vrah, ale jsou chvíle, kdy já osobně pouštím americký slaďák právě proto, že od prvního okamžiku znám konec – pusa a „šťastně až do smrti". Pozoruji, že čím jsem starší, tím víc dávám přednost vědomí happy endu před rozsekanou mrtvolou mladé dívky v igelitovém pytli a napětím, kdo je řezník.
Další bod má v názvu „sentimentalita, frigidita a manýrismus". Pokud bych přiřkla tato tři označení jediné ženě, pak tedy potěš. Stejné je to s příběhem.
Autor pravidel nabádá nebýt přespříliš sentimentální a nenutit čtenáře plakat nad osudem postavy, kterou ani pořádně nezná. Věřím, že pro mužskou část psavců tohle platí. My ženy poté, co se z nás stanou matky, pláčeme i u reklamy na aviváž. A to králíčka Azurita taky nijak extra neznáme. K slzám stačí jeho hebkost, měkkost a svěží vůně. Tedy kvality, které ze života s narozením potomků prostě zmizí.
To, že frigidita znamená v literatuře „absenci ušlechtilosti ducha" mě docela překvapilo. Úplně slyším autentický povzdech muže po pětadvaceti letech manželství. „Miláčku, je středa, už ses nepřitulila půl roku, začínám mít pocit, že ti chybí ušlechtilost ducha."
Pokud jste vydrželi číst až sem, odměnou vám bude představení poslední velké chyby - používání rádoby vtipných metafor. Nevím jak vám, ale mě metafora „Jsem líná, jak keňský zemědělec", kterou Dana E. uvádí, vtipná připadá. Nejen rádoby. Ale opět, všeho moc škodí... Jak dokazuje celý předcházející text.
Co napsat závěrem? Když nevíte co opravit, škrtněte první odstavec. To pomůže vždycky.
S láskou k psaní a vděčností k Daně E., která to s námi zkouší znovu a znovu...
Dnešní doba nabízí mnoho možností pro mnoho samozvaných psavců, čímž umožňuje také mnoho možností, v čem chybovat.
Pojďme se na některé z nich zaměřit.
Detaily – zde platí „ani moc, ani málo". Detaily pomohou představivosti vykreslit si scénu do všech podrobností a víc se ponořit do příběhu. Příliš moc jich ale zahltí. Jinými slovy: Osm druhů cukroví dobrý, dvacet čtyři (jako dělá moje tchýně) je vražedných, vždycky mi je pak špatně.
Další doporučení nabádá k tomu být v popisech konkrétní místo abstraktní. Z vlastní, životem psané zkušenosti, doporučuji: „Buďte konkrétní!" Je lepší říct muži: „Chci k vánocům parfém Chanel č. 5" místo „dej mi něco, co hezky voní". Anebo to zkuste a sami uvidíte...
Problém nastává, i pokud nejdete přímo k obrazu.
Určitě můžete použít květnatý popis: „Miláčku, vedle v obýváku něco romanticky praská, jde odtamtud hřejivé teplíčko, jak ze sauny a ta nebeská záře úplně zaplavuje moji duši a navozuje atmosféru Vánoc."
Ale když zakřičíte „Kurva, hoří nám stromek!" máte větší šanci uchránit aspoň nějaký majetek.
Neohrabané psaní je kapitola sama pro sebe. Známe to všichni – pasiva, stejně dlouhé věty, používání „jež", přeskakování z třetí osoby do ich formy. Chápe každý, vyjmenuje polovina, nevyhne se tomu nikdo.
A máme tu naši oblíbenou „flintu, co musí vystřelit". Pokud budeme brát doslova, následky z výstřelu si každý nesete sám. Jen připomínám, že nemusíte hned střílet, abyste napsali román. I když dost často by zastřelení autora před dopsáním díla pomohlo odplevelit knižní trh.
Diskutabilní je pravidlo „Odhalení příběhu příliš brzy". Ano, detektivky čteme proto, abychom až na konci zjistili, kdo je vrah, ale jsou chvíle, kdy já osobně pouštím americký slaďák právě proto, že od prvního okamžiku znám konec – pusa a „šťastně až do smrti". Pozoruji, že čím jsem starší, tím víc dávám přednost vědomí happy endu před rozsekanou mrtvolou mladé dívky v igelitovém pytli a napětím, kdo je řezník.
Další bod má v názvu „sentimentalita, frigidita a manýrismus". Pokud bych přiřkla tato tři označení jediné ženě, pak tedy potěš. Stejné je to s příběhem.
Autor pravidel nabádá nebýt přespříliš sentimentální a nenutit čtenáře plakat nad osudem postavy, kterou ani pořádně nezná. Věřím, že pro mužskou část psavců tohle platí. My ženy poté, co se z nás stanou matky, pláčeme i u reklamy na aviváž. A to králíčka Azurita taky nijak extra neznáme. K slzám stačí jeho hebkost, měkkost a svěží vůně. Tedy kvality, které ze života s narozením potomků prostě zmizí.
To, že frigidita znamená v literatuře „absenci ušlechtilosti ducha" mě docela překvapilo. Úplně slyším autentický povzdech muže po pětadvaceti letech manželství. „Miláčku, je středa, už ses nepřitulila půl roku, začínám mít pocit, že ti chybí ušlechtilost ducha."
Pokud jste vydrželi číst až sem, odměnou vám bude představení poslední velké chyby - používání rádoby vtipných metafor. Nevím jak vám, ale mě metafora „Jsem líná, jak keňský zemědělec", kterou Dana E. uvádí, vtipná připadá. Nejen rádoby. Ale opět, všeho moc škodí... Jak dokazuje celý předcházející text.
Co napsat závěrem? Když nevíte co opravit, škrtněte první odstavec. To pomůže vždycky.
S láskou k psaní a vděčností k Daně E., která to s námi zkouší znovu a znovu...
