Obchod obstarávají dvě osoby neurčitého věku i pohlaví, které se po návratu z Woodstocku ještě očividně nestihli převléct. To, co je navěšeno na nich i na zdech a na ramínkách kolem nich pak připomíná společnou šatnu Elvise Preslyho, Vivienne Westwood a Andyho Warhola.
Nedá mi to, a i přes odpuzující zápach sahám na červenobíle pruhované zvonové kalhoty s potiskem kačera Donalda. Pocit z dotyku 60 let starého tesilu je horší než si sáhnout na lidský mozek. Vyvolává ve mne stejnou fyziologickou reakci, jako přejetí nehty po staré školní tabuli. Husí kůži mám už teď po celém těle.
Je zajímavé, že naftalín neparalyzuje pouze buňky čichové, ale i chuťové, protože když na prázdno polknu, mám v puse kovovou chuť. Jazyk se mi lepí na patro a tuhne, mozek nestíhá vražedné množství podnětů, smrad prostoupil celé mé tělo a do uší se dere řev kapely Kiss I love it loud (Mám to rád nahlas) na takové decibely, že by i jejím členům hrůzou slezl makeup.
„Tak tohle musím mít!“ křičí vítězoslavně můj sedmnáctiletý syn a souká se do koženého kabátu z dob protektorátu. „Konečně něco, co podtrhne mojí osobnost!“
Tupě zírám neschopna slova. Naftalín má na můj organismus mnohem intenzivnější účinky než mělo amazonské Rapé. Rozšířené zorničky dávají tušit, že jsem atmosféru Woodstoku už taky nasála. A tak jen při vytahování padesátieurovky přemítám, jak tuto „věc“ dostaneme domů.
Do auta ji rozhodně nepustím.
